Zlá hudba moc nahlas poprvé: desetiminutový set a stejně dlouhý songy

Orban, Kandar a Gospel of the Future. Trojice (z)věrozvěstů, která nese pochodeň koncertní série Zlá hudba moc nahlas. Jak dopadl její první zářez do pódia Kabinetu Múz?

Dnešní večer v Kabinetu startuje tipovačka. Za jak dlouho Orban odsypou svůj set? Nakonec se ukazuje, že tahle čtveřice z Brna už nejspíš vyměkla, protože na pódiu stráví víc než deset minut. Co je to za power-violence?!

Haha, ono to s tím měknutím tak horký nebude. Orban sice opravdu hrají přes deset minut, ale porce nasranosti, kterou ze sebe za tu chvíli dostanou, je enormní. A navíc dost zábavná. Je potěšením sledovat, jak moc na tak malém prostoru, jaký power-violence nabízí, udělá dobře položená basová vyhrávka nebo krátký nádech před dalším kytarovým nářezem. K tomu dvoje, místy troje řevy, minutová lekce maďarštiny, několikrát Fuck Orban! namísto otčenáše a pak ticho. Dobrý start pro koncertní sérii s s tímhle jménem.

Podobně přímočaří jsou ve svém projevu i grindeři Kandar, kteří dnes nastupují do boje v oslabení. Baskytaristu, který "byl odejit", sekunduje syrová energie a zběsilá kytarová hra jednoho zbývajícího člena kytarové části kapely. Právě kvůli absenci basy tady ale trochu chybí ty zábavné momenty, které jsem vyzdvihoval u Orban. I přes až podivně rozmanité spektrum grindových sqealů a řevů je set Kandar tak trochu na jedno brdo. S čím si ale na tu půl hodinku, kterou zpěvák Kandar z velké části stráví na kolenou, vystačím, je podivná kombinace nespoutaného grindového šílenství s absolutně čistým zvukem Kabinetu. I uprostřed těch nejapokalyptičtějších částí je slyšet každej úder do činelu. Vlastně ani nevím, jestli se to k tomu grindu hodí. Pro jednou mě to ale určitě baví.

No a po dvou injekcích šílenství přichází v závěru celková anestezie v podobě setu reinkarnovaných Gospel of the Future. Stavební pilíř českého sludge, který se v minulém roce znovu vynořil z hlubin černého bahna, neztratil po dobu dřímání v temnotách na své prohnilé kráse v podstatě nic. Ani nevím, kolikrát by bylo třeba zrychlit čas, aby se GOTF dostali do stejného tempa jako jejich dnešní souputníci, a tahle prudká změna nálady vytváří povedený kontrast. Zdá se, že někomu drastický přechod z polohy desetiminutových setů do polohy desetiminutových songů úplně nesvědčí, sludge je ale hodně o náladě a rozpoložení posluchače. A když to nejde, tak to prostě nejde. Já jsem se na GOTF těšil a dostávám, pro co jsem přišel. Každej pohyb má v téhle monotónní mši svoje místo a každý rychlejší part, který roztrhne několika minutové repetice, je jako závěr rituálu.

Pořád to funguje. Obzvlášť, když zavřete oči.