Vyšehrad - ᛒ

Proudí recenze vol.20

Jméno Vyšehrad může ve spojení s hudbou vyvolávat nejrůznější konotace. V naší realitě se pod ním ale neukrývá ani středověký pěvecký sbor, ani další kapela Daniela Landy, ale one-man raw black metal/dungeon/ambient projekt osobnosti s bohatou a rozmanitou hudební minulostí.

Přestože o sobě dal Vyšehrad vědět už v roce 2019, větší pozornost si získala až kazeta pojmenovaná I. Z úvodu roku 2020, která se brodila hlavně v hutném bahně raw black metalového zvuku. Kazetu ještě v témže roce následovala military ambient noise nahrávka Battlefield rituals and other songs for Europe, a v úvodu letošního roku pak také nahrávka ᛒ. A do jakých končin nám ᛒ po black metalu a ambientním válečném noisu dává nahlédnout? Někam mezi, do země ohraničené stěnami z černého kovu a s nehostinnou planinou bitevního pole uprostřed. Na ᛒ se nachází dohromady deset tracků, které trvají něco přes pětadvacet minut. Pětadvacet minut složených z živé kytary, šumu, a spousty elektronických zvuků.

Hudba v sobě ukrývá příběhy. A často právě skladby, kde je řečeno jen velmi málo, evokují tyto příběhy nejvíce. A to se v mém případě Vyšehradu podařilo skvěle. Víc než jednotlivé hudební složky, prohrábnutí kytarových strun nebos stisk klávesy, tak následující řádky představují příběhy, které mi některé části nahrávky vyvolaly v hlavě. Příběhy, které budou nejspíš jiné než vaše, a pravděpodobně také jiné, než které do skladeb vkládal autor sám.

Úvodní track přináší větrné zimní počasí proložené krátkými záchvěvy kytarových strun. Když se k opakovanému zvuku kytary přidá v polovině další, je to jako by skladba Zora udělala dlouhý krok vpřed. Dvě minuty repetice pak utlumí tlustá sněhová peřina. Zato druhý Faust přilétá na silných a černých křídlech havranů. Faust vzpomíná na raw black metalovou atmosféru, zvuk kytary štípe do tváře a řeže do prstů. Prudké tempo střídá atmosféru, která nejvíce vyvěrá v bolavých výkřicích nelidského vokálu. Takhle nějak asi zní nevratná dohoda s ďáblem.

Prastarý Strážce hrobky, třetí skladba, které dominují okultní klávesy a opakovaná melodie, která prastarého vojáka na stráží udržuje stále při životě. Hypnotická melodie písně ho provází už po staletí a údery bicích odpočítávají nekonečné roky služby. Skladba pomalu graduje, až do chvíle, kdy je voják znovu připraven ke své nekonečné službě o samotě, jen v doprovodu té podivné melodie. Strážce hrobky mě z celé desky baví asi vůbec nejvíce.

Pátý song 2000 let za člověkem si skvěle sedí se svým jménem. Aranžmá primitivního black metalu, raw zvuk kytary, pravěké skřeky a magické formulky v neznámém jazyce. To vše pokryté akustickým prachem staletí. Radiový signál ze záhrobí, šum a práskání, které narušují spojení. Bez nich by ale vlastně takové spojení ztrácelo svůj smysl. Následující Dvakrát zrozeni je také skladba poplatná svému jménu - působí téměř jako dva tracky v jednom. Ta samá melodie nejprve v minulosti, vytvořená flétnou z kosti a bubnem z kůže, a poté v budoucnosti, nesená kabely od kláves a elektronických přístrojů. A po celou dobu pravidelné údery, které drží pouto se současnou realitou.

Zato Slunovrat svým přírodním názvem klame, zní totiž uměle až nepřirozeně, tažený vibrujícím tónem, který kolem sebe jako slunce váže planety váže postupně další a další zvuky. Tma okolo houstne, jak se konec desky nezadržitelně blíží, a opětovný black metalový návrat v druhé polovině skladby zvěstuje nevyhnutelný konec, stejně jako závěrečný majestátní sound, který jako by zněl z obrovské lodě bortící se katedrály.

Poslední Černý pes uzavírá kruh. Cestu krajinou od jedné stěny z černého kovu ke druhé. Ostrý zvuk kytary, dunivé bicí, skřeky a v pozadí temný hlas probublávající do naší reality. Černá kaše z pohanských rituálů, křesťanských bohoslužeb, historie i budoucnosti vře a bublá. Horké hovno černého psa, kterému se dříve nebo později pokloní další a další lidské kulty. A právě tady končí můj příběh. Příběh, kterému ᛒ dělalo podnětný a zábavný hudební doprovod. Je čas, aby navázal příběh váš.