Vzpomínky na střední někdy bolí. Snackthief se z nich vyřvali v Kabinetu Múz

Dvě trička s límečkem jsou o dvě trička s límečkem víc, než bych čekal, že dneska na pódiu Kabinetu Múz uvidím. Ale vzhledem k tomu, že tenhle večer patří vzpomínkám na střední školu, a to obzvlášť těm nepříjemným a traumatizujícím, tak to asi zapadá do sebe. Outsiders unite! Snackthief křtí debutovou nahrávku, sekundují Nusle Sound System.

Konec módního okénka, čas na muziku. Prvnímu živému setkání s Nusle Sound System předchází nemalá očekávání. Může za ně obzvlášť zvuk letošního EP Čau Lidi, které je naprosto perfektní. Noise rock, který je o krok víc noise než rock, se na mě vždycky z nahrávky sypal jak lavina, a já už se nemohl dočkat, až si to vyzkouším na vlastní kůži.

První minuty setu téhle pražské návštěvy jsou ale překvapení. Nusle Sound System se naživo neženou vpřed tolik jako na nahrávce, přitom ale vůbec nenudí. Až s ubíhajícím časem se rozbíhá ten dobře známý stroj a všechno řve a křičí, a přitom zní opravdu dobře. Překvapuje mě hudebnost, která je pod tím lomozem ukrytá a při živém setu se dere ven. Tohle není absolutní Welcome to the Dopíči, přesto mě to ale dokázalo potěšit a nasrat najednou.

Když přichází Snackthief na pódium Kabinetu, dostává se jim velmi vřelého přivítání. Možná je to tou kulturní anestezií, která právě končí, ale nějakou dobu nazpět si nepamatuju, že by tu lidi někoho takhle nahlas vítali, ještě než poprvý hrábnul do strun.

Naštěstí to v úvodu setu není naposled, co má publikum z domácích Zlodějů Svačin radost. Podpora roste s každým dalším songem a publikum s kapelou se vzájemně předhánějí v tom, kdo se víc vyždímá. Snackthief hrají na víc než sto procent a viditelně si pozornost užívají. Z jejich debutové kazety jsem měl pocit, že tak nějak trefili díru na pomyslném trhu, a naživo se vzhledem k nadšené atmosféře zdá, že tomu tak skutečně je. Midwest emo je u nás trochu vytržený z kořenů, ale lidí, kteří si jako jizvy nesou svoje traumata z dětství, jsou všude mraky. A tak to zapadá. Hudebně jsou Snackthief precizní, a Igorovy zpěvy jsou jako z nahrávky. A to bez zaváhání nevynechává ani občasné growly, které rychle přecházejí zpět v normální zpěv. Paráda.

Set Snackthief mi připomenul tu kouzelnou vlastnost emo muziky, která zní smutně a vesele zároveň. A tak si až do poslední chvíle s úsměvem podupávám, zatímco si pobrukuju někdy až pateticky utrápené texty. Paradox, který se neomrzí.