Slať - Demo

Proudí recenze vol.32

Staré dřevěné dveře skřípou, když se otevírají. Něco mě skrze ně vtahuje dovnitř - do světa zarostlých slatí, kde se těsně nad zemí povaluje hustá bílá mlha. Z dálky se tu ozývají silné údery a bzučivé tóny, když mlhu náhle prořízne nelidský výkřik...

Právě jméno Slať nese nová Brněnská kapela poskládaná ze starých tváří. Kremace a Koffin známí z Nikander se spojili s dalšími známými obličeji, Dádou a Dennym, aby stvořily nové, sludge-stoner metalové hudební těleso. Těleso, které si o srovnání s Nikander, kterým se za svého působení podařilo několikrát rozvlnit hladinu místního rybníčku, přímo říká. Srovnání s duchy minulosti si tu ale odbudeme hned na startu - Zatímco Nikander mi naživo vždy připadali skvělí, nahrávkám jsem nikdy nepropadl. Nové čtyřsongové demo, které vydala Slať, je pro moje uši ale úplně jiná písnička.

Patnáctiminutový debut vznikl přímo ve zkušebně kapely, a je ideální ukázkou toho, jak by mělo vypadat každé kapelní demo. Krátký formát s překvapivě dobrým zvukem, několik silných skladeb se zapamatovatelnými hooky, k tomu pár silných riffů a jisté, neúprosné vokály... Takže, kam ty dveře z úvodu textu přesně vedou?

Repetice ukřičených vokálů je silný a účinný způsob, jak otevřít úvodní skladbu Ve jménu slabosti ducha. Kytary jsou správně fuzzy a riffy, které nikam nespěchají, Slať vytahuje spíše ze stonerového než sludge klouboku. Hudba si pomalu razí cestu vpřed jako kamenný kolos a vokály štípou jako odlamující se kusy štěrku. Rychlá pasáž v polovině je sice osvěžení, ale návrat k původnímu motivu s repeticí vítám ještě víc. "Spal mě, pochčij co zbyde!"

Smolný den přichází v houpavějším, svižnějším tempu. Až na kousavé zpěvy bych tu na přívlastek sludge už úlně zapomněl. Vokály ale u téhle kapely vynechat nejde. Jsou výrazné, a znějí skvěle. Hlas zpěvačky občas uteče do vyšších skřeků, a jindy se zase po kotníky propadne do objímajícího bahna. K tomu navíc během nahrávky několikrát překvapí svým frázováním a v závěrečné skladbě dokonce i čistotou. Co víc si přát. Smolný den zdánlivě graduje, ale ne a ne vyšplhat až nahoru. To ale nevadí, pohled z vrcholu na slatě plně vynahrazuje návrat úvodního riffu.

Až třetí Troud začíná tak, jak jsem očekával před prvním puštěním desky - temně a drtivě. Tady někde mě napadá, že i v demu ze zkušebny je krásně slyšet basa, a že celé nastavení zvuku postrádá jakékoliv větší neduhy. Do silných opakujících se riffů navíc na demu vstupují hooky, jako třeba vibrující riff v polovině třetí minuty, díky kterým se jednotlivé zářezy neslévají v jednotný, mlhou zastřený výhled do krajiny. "Budu mstou, těžkou mlhou. Vkradu se tmou, bodnu tě!"

Poslední skladba vytahuje posluchače z temnot a úvodní riff skoro jako by odkazoval k nějakému primordiálnímu heavy metalu usazenému vzadu v hlavě. Píseň s nástupem nástrojů pomalu mění v bzučící včelí úl. A jeho královna začíná zpívat. Poutavě a s jistotou. Cesta domů dlouhá je, nepospíchá, jen občas klopýtne vpřed, aby se vzápětí znovu upevnila v kramflecích. Text, stejně jako u předchozích skladeb, lechtá představivost a skrývá významy. A když se naposledy ozve "Zavři to, pal čert!" ta samá síla, která mě vtáhla dovnitř, mě znovu vystrčí přes práh ven a se skřípotem zabouchne dveře. Jen pár cárů mlhy, a ozvěna skřeku hýkala mi ulpěla na navlhlých šatech.