Severní nástupiště - Rostli jsme spolu

Proudí recenze vol.18

"Jsem zase doma, za oknem sněží..." Část písně Prérie, která je ve chvíli, kdy tohle píšu, velice aktuální. Tenhle song pochází z desky Rostli jsme spolu, debutové nahrávky kapely Severní nástupiště. A právě ní budou patřit následující odstavce. Severní nástupiště, pražské uskupení vzniklé na dnes už bývalé Klinice, na desce nabízí neoposlouchaný mix trampské hudby s folkovými vlivy a pozadím metropole. Pracovní název: městské country.

Severní nástupiště vzniklo jako malá kapela k táboráku. Lidí ale rychle přibývalo. A to jak muzikantů, tak posluchačů. V kapele nyní působí až devět členů, kteří mají v malíku nástroje jako kytara, bendžo, housle, flétna či akordeon. A co je možná ještě zajímavější - nemalá část kapely se také ujímá zpěvů. K tomu ale více později.

Před dvěma roky vyšlo kapele na kazetě demo O krysách a o vlcích. A vloni před Vánoci na něj navázalo první velké album pojmenované Rostli jsme spolu. Stejně jako předchozí nahrávku ho má pod palcem vydavatelství Silver Rocket, které také desku vydává na vinylu. Do drážek se tak otisklo přes půl hodiny osobité hudby rozdělené do devíti songů.

Hned první tóny alba jsou malou záhadou. Úvodní píseň Hora horí je tajemná, plná náznaků a folkových prvků. Střídají se v ní dvě hlavní melodie, které se hezky doplňují, stejně jako motivy lidové písně s trampskou tématikou. Na úvod alba bych ale možná sáhl po jiné, zřetelnější písni, a nespěchající mystickou Horu posunul o kousek dozadu.

V druhém tracku už se do popředí dere ta trampská nálada lapená v městských bulvárech. Jedenáct druhů koření vyzývá k nočním toulkám ulicemi, mezi zaprášený okna a prázdný láhve. "Mistr Jan v rekonstrukci, všude kolem sítě. Měsíc ti svítí do ran, ty jdeš dál do Kaprovy." Přicházející refrén opanuje hluboký uhrančivý hlas, který do něj perfektně sedí. Atmosféra přírody a města se pak propojuje ve třetí sloce. Mystika lesa se mění v mystiku zapadlých uliček. A zní to skvěle.

Rty jsou po Hora horí další specifickou skladbou. Hezkou písničkou hrající si s repeticí a přidávajícími se hlasy. Zároveň ale také jednou z méně výrazných chvilek desky. Naopak Slavske je snad tím nejlepším na Rostli jsme spolu. Od chvíle, co jsem závěrečnou část skladby slyšel poprvé, se jí vždy nemohu dočkat znovu. "Je to dlouhej vlak - ten co jiný veze domů. Odklepává čas - pro krev a šlachy." Atmosféra trampu je všude kolem a až podivně krásně se doplňuje s příjemnými skupinovými vokály. Hudebně kouzlí Severní nástupiště z mála, ale budují velmi působivou atmosféru.

Zdánlivě blízko ke klasickému westernovému country má následující Píseň mrtvého koně. Zdání ale klame, hudba tu kontrastuje s newesternovým úhlem pohledu v textu. Z koltů proklatě nízko se stává óda na lásku a věrnost zvířat, okořeněná trochu morbidním refrénem. "Radši mě střílej do nohy než sám sebe." To vše za doprovodu charakteristického a výrazného bendža.

Následující Prérie láká do dálek. Vzbuzuje touhu po volnosti a dobrodružstvích, které nabízí divočina. Taková, která často začíná hned za hranicemi centra města. To vše zabalené v příjemném kabátě ozdobeném jemným zpěvem a uhrančivým akordeonem. Závěrečná gradace pak nečekaně a chytře vrací posluchače ze snů zpět do reality.

Spojení trampské atmosféry s městským prostředím se ještě více prohlubuje v písni Spálená. A ta nabízí možná nejhezčí text desky. Text o přátelství, který se rodí na společných toulkách, podkreslený svižnou melodií, co se snadno a dobře poslouchá. "Že jsme se potkali, ale zřejmě jsme na sebe nečekali. Jiskry od kolejí mi vyžářily plevel z hlavy."

Dva závěrečné tracky se vymykají zbytku desky. Předposlední Pán ať dá je přeložený cover písně Lord be Kind od skupiny Buriers. A nejen díky lyricky skvělému překladu se tu Severnímu nástupišti daří překonat už tak povedený originál. I poslední skladba je cover, tentokrát na klasiky české trampské hudby Hoboes. Necítím se zmocněn k tomu hodnotit, jak se předělávka písně Samota vydařila - jednoduchá slovní hříčka s kapitánem Korporátem je ale naprosto úžasný malý detail, který skvěle uzavírá to propojení trampských motivů s moderní městskou divočinou.

Rostli jsme spolu je cestou do neznáma, která ke mně ale promlouvá víc, než bych očekával. A věřím, že podobně osloví téměř každého, kdo si ji pustí. Cílí totiž na touhy, které všichni nosíme uvnitř sebe, jen někdo hlouběji. Navíc má deska perfektní zvuk, ve kterém najdete každý nástroj. A také vám dojde, že některé z nich už jste notnou chvíli neslyšeli. A co je na Rostli jsme spolu vůbec nejlepší? Ty zpěvy. Snad každý z členů kapely dostal svůj kousek textu. A výsledné vokály, které jsou často dost rozdílné, se skvěle prolínají a vrství. Jsou. Jsou zábavné, podmanivé, a hlavně strašně přirozené. Je radost ztratit se v jejich nenuceném projevu.