Kopie z Szmej - Szmej 7"ep

Proudí recenze vol.29

Hudba nehudba, pokojový lofi, okultní black metal, egg punk i kytarový indie. Cokoliv tě napadne, to Míra už nejspíš někdy nahrál a poslal do světa. Ať už jako Phony Wizard, Dryx, Mirrors, Weather anebo právě Szmej. Hádám, že když se nápady derou z hlavy ven, tak to prostě nejde zastavit, a je nakonec jedno, jaká nálepka se jménem se tomu dá.

Tohle je ale nejspíš vůbec poprvé, co se Mírova hudba zasekla do vinylových drážek. Díky Stoned To Death Records totiž v úvodu května vyšla na asfaltových plackách nahrávka Szmej - Szmej 7" ep, která obsahuje to temnější a okultnější ze širokého repertoáru tohohle domácího hudebního nezmara. EP má něco málo přes deset minut a najdete na něm intro a pět tracků. A jak se zdá, jde taky o alespoň dočasnou tečku za vysokou kadencí nahrávek, které Míra do světa vysílal.

První track nahrávky, přicházející po pětačtyřicetivteřinovém úvodu Introdukcion, se jmenuje Zann.E. Možná je to odkaz na lovecraftovskou postavu, starého houslistu a podivína Ericha Zanna, a možná ne. Každopádně právě jeho příběh a hudba, je pro celé EP docela padnoucí paralelou. Zann totiž hrával ve svém podkrovním pokoji na violu každý večer nelidsky znějící melodie. A zatímco hrál, za zavřenými okenicemi, kde se přes den ukrýval výhled na město, na něj čekaly nepopsatelné hrůzy nekonečného vesmíru.

Samozřejmě, že si Lovecraft Zannovu hudbu spíše představoval jako plnou zběsilých melodií a nepochopitelných postupů, a ne jako okultní mix black metalu a egg punku. To ale nemění nic na tom, že kdyby hrál starý houslista něco jako Szmej, znělo by to stejně nelidsky a propojeně s hrůzou ukrytou v temném kosmu, který číhá hned za oknem.

První dva tracky desky - Zann.E a Algiz jsou si v lecčem podobné. Kupředu je vlečou primitivní softwarové bicí a jednoduchá repetitivní melodie zastřená těžkými závoji podivných nálad a lofi pokojovým zvukem. Zvuk skladeb, potažmo celé nahrávky, je značně a správně zprzněný. Žádného velkého hudebního umění se tu nedočkáte, je to ale zřetelný úmysl. Tady hraje prim chaos a tížívá atmosféra, kterou jen umocňuje občasný growl a obřadní kvílení. A já při poslechu balancuju na ostří mezi pocitem kluastrofobické stísněnosti a hrůzy z nekonečného otevřeného prostoru.

Stejně tak závěrečná dvojice songů, ASAB a Společnost v masivním hypnosu, jsou si, co se týče tempa a míry zprznění, docela podobné. Úzkostlivé melodie střídají svižné riffy a těžké okultní závoje trhají drápy agresivního egg punku. Vokály, které předtím kvílely jako peklu propadlí kněží, se teď sypou na hlavu jako kameny. Žádná intonace, žádnej zpěv. Řev a každý slovo jako úder. Szmej na desce tlačí na nějaký místo vzadu v hlavě, zapomenutý z doby, kdy jsme se učili chodit po dvou. A očividně nachází dobrej tlakovej bod. Nevím, jak přesně někomu vysvětlit, proč mě tahle nahrávka, tenhle znetvořený hudební minimalismus baví. Nic to ale nemění na tom, že jsem ji slyšel už mnohokrát, a pořád je to pravda.

PS: Mezi těma dvojicemi tracků najdete instrumentální intermezzo When Giants Roamed Earth. A to jménu mu sedí jako ulitý. Zavřete oči, a tři minutý vám budou pod víčky pochodovat obrovský beztvarý kusy masa naprosto lhostejný k životu kolem. Ten track sám o sobě nemá smysl. V kontextu nahrávky mu to ale sluší.