Reporty z nouzovýho režimu

Tenhle článek vznikl někdy uprostřed jarní pandemie a vznikl pro fanzine, který nakonec nevyšel. Byla to taková náplast za všechny koncerty, který se nestaly. Náplast, ve který je spousta věcí aktuálních i pro aktuální dění.

Je mi jasný, že si nejspíš říkáte, kde jsou v tomhle zinu nějaký reporty z koncertů, vždyť to je přece základ. Nebo není? Nevím jistě, tohle píšeme poprvé. Každopádně jsem nechtěl psát reporty z dob dávno minulých ani oprašovat vzpomínky na loňské akce. A třeba takový letošní březen sliboval spoustu zajímavých koncertů, ze kterých bych vám sem s chutí házel jeden můj psaný prožitek za druhým. Ale jak už jsme se všichni dobře přesvědčili: člověk míní, virus mění. A tak tu namísto šťavnatých, nanejvýš pár týdnů starých reportů, mám tenhle text. Na konci jeho prvního odstavce ještě ani nevím, o čem přesně bude. Jak napsat report z nouzového režimu? Z koncertů, který se nestaly? Nějak to dopadne, tak se do toho pojďme spolu opřít.

V době, kdy tenhle sloupek píšu, stále platí nouzový režim a zákaz volného pohybu osob. A zdá se, že ještě nějakou dobu platit bude. Těžko říct, jaká bude situace, až se tohle čtení octne ve vašich rukou. Můžu jen doufat, že lepší, ale to je v tuhle chvíli tak nějak všechno. Tak držím palce.

Tour reports never die...

Přestože zprávy o koronaviru a všech jeho následcích teď vyskakují v podstatě zpoza každého rohu, jsem moc rád, že nejsem jediný, kdo se do něčeho takového pustil. Podobnou cestou se vydali třeba makedonští Bernays Propaganda. Tahle kapela spojující post-punk s tanečními rytmy a typickou balkánskou náturou měla totiž na konci března odehrát v Česku dva koncerty. Jeden na Žižkovský noci a druhý o den později v brněnském Kabinetu. Oba koncerty byly samozřejmě zrušené. O jedno se však Bernays Propaganda okrást nenechali, a to o pořádný tour report. Tour report z tour, která se nestala.

Zdá se, že se kapela zavřela do bezpečí zkušebny, zahrála si pro sebe svůj připravený set a pak sepsala bezvadný čtení o něčem, k čemu nikdy nedošlo. A to se vší parádou. Dokonce si v distru Kabinetu Múz, po vzoru ostatních kapel, které v tomto klubu zahrají set, vybrala a doporučila vinyly. Důkaz najdete na jejich facebookovém profilu. Kromě perfektní fotky z tohohle neexistujícího výletu je tam i v makedonštině psaný report z obou koncertů. Můžete si ho dát v originále nebo využít facebookový překladač, obojí si určitě užijete. "Po tonitu, večeři a je to skvělá příležitost vyrazit s kolegy, se kterými dnes večer vystupujeme. Skvělý tým. Zbavili jsme se pěkného povídání a reálu a společně jsme to místo pěkně prolomili svými výkony Eeeh, těžký život umělecky..." Jako byste na tom koncertu, který nebyl, byli. Ne?

Mě osobně ten report upřímně potěšil, protože právě na tenhle koncert jsem se moc těšil. Vlastně asi nejvíc z těch asi osmi dalších, který jsem měl v době, kdy tohle píšu, mít už za sebou. Místo toho ale sedím, stejně jako vy všichni, doma. Četl bych rád další reporty, ale nic se neděje a málokdo je tak kreativní, jako Bernays Propaganda. A tak poslouchám gramofon, poslouchám počítač, a znova dokola. Střídám kapely, které jsem chtěl a měl teď někdy vidět naživo a dělám si tak svůj vlastní soukromý festival, který se koná ve sluchátkách. A abych se na něm jen nekopal do zadku, píšu tuhle věc.

Festival pro dvě uši...

Zrovna mají set True Fir, kteří v Brně měli hrát po boku Makedonců. Tahle kapela je pohlazením pro uši straight outta devadesátky. Muzika, která přetéká melancholií dospělosti, a těší vás svým smutkem. Sedím sám v kuchyni, za oknem svítí pouliční lampa, a loňská deska True Fir zní skvěle. Možná ještě líp, než by zněla v klubu. Ale stejně to prostě není ono. Pohled na život, který dokáže hudbu tvořit, a který se kolem ní kulminuje, nenahradí ani dobře vystavěný domácí prostředí.

Smutno je mi i za brněnský Nikander, kterým koronavirus prohnal sekyru kolenem. Kapela je na počátku svého konce a dva poslední koncerty, na kterých se tahle tsunami sludge metalu a bahna měla rozloučit, jsou prostě pryč. Znamená to, že Nikander odejdou bez rozloučení? Doufám že ne, hlavně protože s Nikander to není jako s True Fir. Zatímco ve sluchátkách si vždy říkám, že je to takový lepší průměr, jejich živé sety mě pokaždý rozervou na kousky a zase poskládají dohromady. A tak dávám volume doprava, až uši bolí. Zdaleka se to ale nevyrovná tomu, když arsenál Nikander zaduní naživo a Jana Kremace poprvé nelidsky zařve do mikrofonu. A tak doufám, že ještě dostanu možnost nechat se přejet parním válcem značky Nikander.

Samozřejmě je mi jasné, že těch zrušených koncertů je mnohem a mnohem víc, od Žižkovský noci po desítky dalších v menších městech. Nemůžu tu psát o všem a nechci ničí smůlu vyzdvihovat nad ostatní, jen nabízím svůj pohled na věc.

V polovině března se třeba můj pohled na věc s celou mojí maličkostí chystal do Prahy na OvO. Tahle italská dvojice mě před pár lety nečekaně naprosto odpráskla a já se nemohl dočkat, až to přijde znovu. OvO navíc chvíli předtím, než se zavřely závory na hranicích a zamkly dveře klubů, vydali novou desku. Dobrou desku. A mě nezbývá, než ji zařadit na playlist svého soukromého festivalu a krmit se jejich temným noisem, který sám procestoval v podstatě celý svět, za stolem v kuchyni. Tak zapojuji každej závit mozku, aby to bylo aspoň trochu jako naživo. A vzadu v hlavě přemýšlím nad tím, co teď asi lidi jako OvO dělají. Tahle dvojka totiž tráví většinu roku na cestě od pódia k pódiu, a teď zůstala chycená někde mezi svými mnoha světy. Spolu se všemi ostatními kapelami.

Praha se nakonec nedočkala ani pekla v Underdogs. V tomhle případě ale budiž útěchou, že Full of Hell mají z nějakého důvodu k Česku blízko, a tak je velká šance, že se zase vrátí. A třeba se rozhodnou sebou přivézt i Sightless Pit, nový a šílený projekt Dylana Walkera, který uvařil spolu s lidmi z The Body a Lingua Ignota. Právě jejich deska Grave of a Dog je další součástí mojí momentální audio náplastí na život bez koncertů.

Smutky a naděje...

Aby se z tohohle nestala jen dlouhá řada koncertů, který se nestaly, bolestí hlavy, který nepřišly a trik, který se nepromočily potem, změním ke konci trochu úhel pohledu.

Nevím, jestli je tohle jenom můj případ, nebo někdo další pochopí, o čem teď budu psát. Ale mě se vždy, když se třeba dva týdny na žádný koncert nedostanu, zmocňuje něco zvláštního a smutnýho, co neumím přesně pojmenovat. Ale pokaždý, jakmile po takové odmlce vstoupím do klubu, tak se to, co jsem možná ani nevěděl, že ve mně je, najednou zase rozpouští. A když dohraje poslední kapela večera, je to zase na nějakou dobu pryč a svět je v pohodě. Třeba to taky někdy cítíte.

Teď ale nezbývá, než s touhle divnou věcí bojovat desítkami nahrávek a vidinou toho, jaký to bude, až se kluby a prostory zase naplní a v mym světě zase budou existovat první řady, živá blízkost kytar a bicích a lidská interakce. A až tohle přijde, tak ten divnej pocit s prvním výkřikem do mikrofonu zmizí. Nejspíš, doufám.

Do teď jsem tu tak rozvlekle plkal o tom, jak si doma stýskám nad lepšími časy, tak aspoň na konci bych tomu měl dát nějakou message. A jednu bych tu teda měl.

Ještě jednou připomínám, že přesně nevím, jaká bude situace, až tenhle fanzine vyjde. Ale pokud to, o čem jsem psal výš, bude stále aktuální, vzpomeňte si prosím na lidi, díky kterým můžeme chodit na koncerty těch nejlepších a nejdivnějších kapel, který skoro nikdo nezná. Na lidi, díky kterým se můžeme někdy cítit o něco víc naživu než jindy.

Lidi jako já si totiž bez koncertů jen trhají vlasy nudou a vylejvají si srdíčka na sociálních sítích nebo ve fanzinech. Ale pro desítky dalších srdcařů, kteří stojí za všemi těmi skvělými kluby, je tahle situace přinejmenším kritická. Pro mnoho z nich dokonce existenciální. Bez toho, aby nám mohly dělat radost, jsou všechny tyhle prostory prostě v prdeli. Je tak na čase si na tuhle radost vzpomenout, kousek jí vzít a vrátit ji zpět. Nemůžu tu nic přikazovat, ani vám nebudu říkat kolik byste komu měli přispět. Jen si prostě vzpomeňte na svůj oblíbený kulturní prostor a podívejte se, jestli pro něj právě vy nemůžete něco udělat. Protože oni se pro vás jindy rozdávají den co den.

Tak jo, to je asi všechno. Těším se, až se zase začneme všichni potkávat. Stay safe a vězte, že pokud se rozhodnete jakkoliv pomoct, tak máte, nejenom můj, velký dík.