Post-hudba - Svět na konci roku nula

Proudí recenze vol.22

Pamatujete si na track Seriály z EP Zvláštní láska na nás zbyla? Já si dodnes vybavuju dojmy, který ve mně Seriály napoprvé asi ve čtrnácti zanechaly. Na to, jak mě oslovila upřímná lyrika spojující osobní každodennost s univerzálními pocity z dospívání. Když jsem pak završil druhou dekádu života, bylo přehrání Seriálů snad tím prvním, co jsem udělal. "Teď je nám dvacet. Nejvyšší čas začít si hrát na pozéry."

Jak to ale souvisí s rokem 2021? Hodně. Po dva roky staré desce Není se na co těšit a předchozí dlouhé pauze mě totiž pražská Post-hudba v úvodu března zasáhla skoro stejně silně, jako se jí to podařilo kdysi. A to svou druhou velkou deskou Svět na konci roku nula, ve které duo Tomáš Havlen a Dominik Zezula míchá charakteristicky poetické texty s alternativním elektropopem, dávkou ema a porcí pandemické frustrace. A je to možná i ono místo v prostoru a čase, které dává téhle desce takovou sílu. Post-hudba to ostatně přiznává v textu k vydání nahrávky: "Tahle deska by nemohla vzniknout nikdy jindy."

Po pár vteřinách neurotického beatu otevírá nahrávku monumentální a zároveň úzkostlivá melodie. A zatímco ona monumentálnost se už znovu téměř neozve, úzkost provází v podstatě celou desku. A to nejen v hudbě, ale zejména v textech. Důkazem je už první skladba Do práce přes Nuselák..., která má ponurou atmosféru a nabízí první ochutnávku nového prvku v arsenálu Post-hudby: křiku. "Tohle je svět na konci roku nula a já už necítím vůbec nic."

A zatímco v první skladbě Dominik ve vodách řevu jen smočí chodidla, v tracku Slepé mouchy se do nich bezhlavě ponoří. Křičený part je zapamatovatelný, nečekaný a autentický. Poslouchá se nepříjemně, ale ne nutně ve špatném smyslu slova. To už nejspíš záleží na uších. Pro mě je ale i díky tomu, jak upřímně působí klidnější části desky, snadné té frustraci uvěřit a prožít si ji naplno.

Mezeru mezi zmíněnými tracky představuje průsmyk melancholického klidu ukrytého ve dvou klidnějších skladbách. A zatímco Bezpečí a klid nabízí relativně popový návod na domácí pohodu, hráli jsme v Berlíně skvěle vykresluje onen aktuální stesk po kultuře - i když byla jen pro pár lidí.

V protisměru bolavého křiku kráčí další nový prvek na desce - neobvyklý a pozitivně znějící (up)beat, který čeká v písních Modřínový háj a Myšlenka na pomalejší svět. A zatímco v modřínovém háji jde rozjařená hudba ruku v ruce se zpěvem, ve druhé zmíněné písni se o sebe oba prvky podivně třou. To vytváří napětí, které song postupně vede ke konci, při kterém exploduje a zhroutí se sám do sebe. Děsivě a zvláštně.

"Až srdce by se ustrnulo nad tím, co v nás zanechala zima." Ukřičená repetice v závěru šesté skladby je nejen další malou novinkou v repertoáru dua, ale také předělem v polovině desky. A kdyby v téhle chvíli nahrávka skončila, bylo by z ní velmi zábavné EP s obrovskou silou. Ve druhé polovině desky se totiž silné chvilky trochu schovávají, a posvítit si na ně pár poslechů trvá. Jo a ten křik je pořád stejný... nepříjemný, nedokonalý a autentický. Jak asi bude znít naživo?

Nejpísničkovatější skladba desky První sníh v Podolí, emíčkový Digitální popel i experimentální Čtvrtfinále ligy mistrů jsou přesně ty songy, které se ztrácejí pod zajímavými nápady z první poloviny desky. A to nutně nejde o špatné skladby. "Lidi se pletou, když věří na budoucnost, jako by za něco stála." Ještě ale není všem dnům konec - desáté Nemůžu dál a závěrečná skladba Zlomový ráno nula jsou poslední esa v rukávu.

Nemůžu dál zdobí skvělá melodie refrénu a lyrika, kterou nepokazí ani výraznější elektronický podkres. Naopak ji trochu nečekaně ještě podtrhuje. "Včerejší průsery zítra se ztratí a nejsou tak strašný, jak čekáš." Závěrečný track má pak nejen krásný název pro poslední skladbu desky, ale taky nabízí přesně odměřený mix deprese a naděje, podobný tomu, ve kterém se koupe celá deska. Super tečka.

Album Svět na konci roku nula ukazuje Post-hudbu v novém světle. Světle, které odkrývá odvahu dál experimentovat, a zároveň ještě více obnažuje propojení mezi texty a osobními prožitky a zkušenostmi. Výsledkem je, že i přes trochu jiný kabát funguje předání emocí a dojmů skoro stejně dobře, jako kdysi u Seriálů. Další dávku bych ale prosil v trochu větší koncentraci.