Déšť nám vaz nezlomí! Křičí Parkfest 2019

"Ale my už kurva nemáme žádnej jinej song!" křičí z pódia Kuba z Hopes, i když si publikum stále volá o přídavek. A i přesto je nakonec lidi z Parkfestu vyhnali ještě na pár minut na stage. A pod ní znovu rozpoutali pořádný moshpit. Ale hezky popořadě.

Na pátý ročník Parkfestu, který mě zatím každý rok naprosto okouzlil svou přátelskou atmosférou, dorážím snad vůbec poprvé v historii festivalu za deště. Tak snad pořadatelům počasí nepřistřihne křídla, která se po loňském ročníku podařilo roztáhnout do velkého rozpětí.

Už od odpoledne je co poslouchat, a to i přes náhlé nemoci a změny v lineupu, kterých se v posledním týdnu objevilo hned několik. Na venkovním pódiu se ze začátku předvádějí místní Nondescript a Until Tommorow, první odění v hardcore hávu, druzí v punkrocku a na konci i v coverech nejznámějších hymen.

Následují Cigarette Syndrome, kapela, která by vnesla atmosféru špinavého rock'n'rollu a odér krabičky vykouřené během několika hodin i do naprosto sterilního prostředí. V jejich hudbě se odráží flegmatismus i nespokojenost, láska i melancholie, baví mě to moc.

Tak trochu jiný nápor emocí přinášejí Brighter Days. O čem bude jejich koncert, prozrazuje hned na startu zpěvákovo tričko Touché Amoré. Emotivní set, střídání křiku a čistých vokálů. Do pošmourného počasí, které se nad Petrovicemi drží, naprostý ideál.

Ve sklepě, na menším pódiu to mezitím rozbalí sólo projekt Dominika Sosnovce. Ten s kupou pedálů, kytarou a dalšíma hračkama kouzlí velmi příjemnou ambientní-kytarovou muziku. Nebo taky dvojice Youthful Indiscretion. Naše první setkání mi celkem vyrazilo dech, bicí a kytara v jejich rukách vystačí za pětičlennou kapelu, radost je poslouchat.

Zpátky ven, na rakouské Knifelong, kteří přivážejí svůj křehký a melancholický náklad klidnější emo muziky, který kápne Parkfestu a jeho návštěvníkům krásně do noty. Melodic houpačky v zapadajícím slunci, které se nakonec prodralo skrze mraky, mají svoje kouzlo, a tak jsou Knifelong příjemný nádech před skokem do Hopes.

Ještě před grand finále ale ještě na chvíli do sklepa, na další sólo projekt. V Totally Nothin se ze svého života vyřvává zpěvák Fanda, frontman hardcorových My Hard Lesson. Je to styl muziky z opačné strany spektra, ale emoce a řev fungují dost podobně, a tak se i tady jede mosh s ostrými lokty.

Nekompromisní Hopes, kteří jsou dnešním hlavním tahákem, vletí na pódium a jsou... jsou prostě Hopes. Nespoutaná energie, moshpity a šílené taneční kreace všude kolem. Stejně jako nechybí Mind Rot nebo Always Right, tak nechybí ani stage diving z vysoký zdi a singalongy refrénů. Hopes mají konečně na spadnutí vydání nové desky a jsou hodně nahoře. Publikum je odsud odmítá pustit, a tak se i přes protesty kapely, která se možná chvílemi nestačí divit, co se to v jinak mrtvých Petrovicích děje, nakonec hraje ještě chvíli.

Posledním krokem před pádem do spárů after party jsou, v podstatě místní, Kung-Fu Girlz. Ti se na svůj set v Parku poctivě připravují už od odpoledne, a tak mají v náladě spadeno na pořádnou party. A daří se, unavené nohy ještě slouží a protančit se do konce na řízný punkrock je pořád lepší než se dorazit na after. Ještě před Parkfestem se Kung-Fu holky byly, k nelibosti tamních pořadatelů, podívat na shromáždění spolku přátel bílého heterosexuálního muže, které se konalo nedaleko. Společně pak všichni docházíme k názoru, že o takovou sortu lidí mezi přáteli opravdu nikdo nestojí. Tak ať žije punk!

Kolem a kolem, počasí nakonec nikomu vaz nezlomilo, a možná spíš dokázalo, že Parfkest už rozhodně není tak křehký, a za těch pět let si dokázal získat svoje pevné místo. A zaslouženě. Místní prostředí spolu s hodně osobitým přístupem, a to i k jídlu a pití na festivalu, je parádní. Člověk se tu snadno cítí jako doma. Tak zas za rok.