Další Parkfest, další krok kupředu. Festival, se kterým chci jít do nekonečna

Ty vole, jak že se vlastně píšou reporty?... Je to víc než 330 dní od doby, co vyšel můj poslední report. Tak snad mám právo být trochu sentimentální a vypálit do éteru pár superlativ. Tím spíš, když tentokrát píšu o Parkfestu - akci, která pro mě už sedmým rokem představuje jeden z letních highlightů. A ani letos se tenhle status quo nemění.

Mám psát chronologicky, nebo se rovnou vrhnout na to důležitý? A nebo od základů? ... Čtrnáctého srpna, zámecký park v Petrovicích u Sedlčan, jedna hlavní stage venku, jedna menší ve sklepě. Sedmý ročník, vůbec poslední koncert Thrashsurf a premiéra vege utopenců. Tak a teď už k tomu, co se dělo.

Tak třeba popořadě. S mezerama... Velkou stage odemykají Nondescript, jsou tu tak doma, jak to jen jde, a tak nemusí koukat do prázdného hlediště. Pár výkopů, jeden dva skoky do lidí a hudba, která už si našla svůj osobitý ráz. Breakdowny mají sílu, Standovy vokály stejně tak. Nondescript už se můžou těšit i na jiný přívlastky než nová nebo mladá kapela.

Anebo nejdřív o tom, co se dělo ve sklepě... V hudbě ve sklepě mám mezery. Začínám Šrájou, folkpunkovým písničkářem, od kterého jsem nečekal tak nějak nic. A dostávám jsem mnohem víc. Show se spoustou nadsázky, kupou dobrých melodií a nápaditých textů. A ta zprzněná hymna je mnohem větší anarchie než sundat a pochcat vlajku. Pak Youthful Indiscretion, dvojice, která si ke kytaře a bicím před nedávna nadělila ještě zpěvy. A teď jsou jako Hundredth bez shoegaze stěny nebo jako Nirvana bez grunge. A pak už ve vlhkém přítmí zvládám jen pár kopanců do hlavy od GG Stalin. Socka rap, co si doma nepustím, ale zrovna na Parkfestu si ho pár loků klidně dopřeju.

A hurá zpátky na sluníčko... Po Nondescript nastupují Švindl. Jejich punkrock s dobrou náladou neurazí, ale do nebe vás taky nevystřelí. Půlku setu poslouchám, tu druhou prokecám. Ideální set do části dne, kdy ještě není tma. Zato Acid Row by noční temno a pár barevných světýlek vůbec neuškodilo - aby se stoner a psychedelie správně promíchaly. Baví mě to moc, a tohle říkám nerad - ale mám pocit, že na Parkfest Acid Row moc nezapadli. V nějakym stísněnym klubu a ve tmě si je ale znovu dám strašně rád.

Myslím, že nějak takhle se to dělalo... Na hardcorové Marked as an Enemy je pořád ještě jasno a vedro. A protože jsou to kluci praktičtí, nadělují kromě poctivé dávky melodií, breakdownů a zpěvných refrénů ještě obří nafukovačí míč a gumovéhp žraloka. Svůj set přežívají v pohodě, s grácií a spokojeně zpoceným publikem. O žralokovi a míči se to stejné říct nedá. Tím pádem je vše, jak má být.

Ach, Thrashsurf... Poslední koncert musí být oříšek. S nostalgií a vzpomínáním se to nesmí přehánět, tím spíš, když je publikum nabuzený tak, že by snad nejradši celý areál obíhalo dokola. A tak kromě pár hezkých slov dostáváme hlavně dávku zběsilýho thrash-punkrocku. Dávku, která je snad ta největší a nejchutnější ze všech těch, které kdy Thrashsurf rozdali. Konec, kdy posluchači obsazují pódium a z koncertu se stává next-level interaktivní zážitek, je naprostá euforie. Pro tyhle momenty se Parkfest dělá.

Set Eat Me Fresh se trochu topí v té doznívající thrashsurfové euforii. Lopaty, breakdowny, side to side a bolavý nohy. Jinde bych se možná touhle přímočarou zběsilostí příliš nebavil, ale teď a tady si to užívám plnými doušky. A jestli se zastavím, už se asi nedám znova do pohybu.

Staré lásky... Nerezaví? Zatímco pro větší část publika Parkfest vrcholí setem Thrashsurf, já čekám na půlnoc. Na půlnoc a na Gagarin. Jejich staré songy mě provázely dospíváním, a možnost znovu si zařvat jejich emíčkové texty v doprovodu jednoduchých beatů mě pohání vpřed do noci. A nakonec je mi dopřáno, skáču dokola, točím se na místě, křičím slova, který mám zarytý vzadu v hlavě. "Lidé nejsou dobří jeden druhému. A myslím, že nikdy nebudou." To asi opravdu nebudou, ale minimálně na Parkfestu je alespoň na jeden den dobrý úplně všechno.