Nulajednanulanula - Život je pomalá smrt

Proudí recenze vol.16

Snad pro případ, že by se někomu zdál svět na konci minulého roku ještě pořád málo zoufalý, vydala v prosinci u Day After Records svou novou desku čtveřice Nulajednanulanula z Klášterce nad Ohří. Osm skladeb, jedenadvacet minut hudby a název příhodný jak pro rok 2020, tak pro emo-violence subžánr: Život je pomalá smrt. Novinka navazuje na dva roky starou desku Mit Liebe aus Sudeten.

Nuly (a jedna jednička), nejsou už pro českou scénu žádnou novinkou. Debutové demo vydali už v roce 2014 a členy kapely najdete také v řadách Zmar nebo Tengri. Nezvyklou ozdobou prosincové novinky je pak přebal vinylu, na kterém si smlsnou zejména sběratelé. Dva roky sbírala kapela mrtvé brouky, kteří nyní, zalití v pryskyřici, jednotlivé desky zdobí. Život je pomalá smrt, a tahle ponurá ozdoba atmosféru desky dotváří na výbornou.

Nahrávka je plná kontrastů. Život a smrt, růžová a mrtví brouci a části textů, které jsou někdy dětinsky hloupé a jindy pateticky smutné. Tenhle mix kupodivu funguje, a navíc ještě přidává nahrávce na originalitě. Jen mám z těch slovních hříček podezření, jestli si Nulajednanulanula na to emo jen nehrajou. Třeba se ve skutečnosti rádi smějou. Zrádci.

Úsměvu se ale neubráním ani já, a to když si čtu názvy songů. Jejich hravá negativita je navíc dobrým odrazem textů, jenž ukrývají. U mě zatím vede Nedovol, aby tě strach z prohry vyřadil ze hry. V patách mu ale kráčí Třetí generace zájezdů do Chorvatska.

I přes zmíněné kontrasty se ale songy na desce, možná trochu k vlastní škodě, docela drží jedné šablony. Hlučný a rychlý start se v polovině zlomí v pomalý part, který postupně graduje do emotivního záběru. A tenhle vzorec barví s obměnami Nulajednanulanula na albu do různých odstínů stejných barev. A zatímco v těch zběsilých částech se nástroje i řevy prolínají, v pomalejších dostává vše svůj prostor a ostré, jasně slyšitelné hrany.

I přesto je ale nahrávka pestrá a zábavná. V těch hlučných chvílích občas vzduch prořízne blastbeat, v pomalejších zase místy zazáří ostrý kytarový riff doprovázený sekaným frázováním zpěvu. I ten je dost chytlavý na to, aby si udržel pozornost posluchačových uší. Naléhavý řev na albu střídá mluvené slovo, které ač klidnější, není vlastně o nic méně naléhavé.

Na Život je pomalá smrt není skladba, která by mě vyloženě nebavila. Na druhé straně spektra naopak vykukuje třeba třetí song Dlouhá řada takovejch minut čtyřicet. Nejen kvůli spěchu, který v ní bublá pod povrchem, ale i kvůli větě "Líbíš se mi, když jsi smutná," v závěru songu. Ta jde odnikud nikam, a přesto krásně vystihuje povahu skladby.

Hned další píseň Chce se nám žít, ale kopem si hroby, je asi nejpestřejší na celé desce. Nuly na něm tu v úvodu zmíněnou šablonu trhají na kusy, zrychlují, zpomalují, křičí a mluví - nebojí se proměn ale nezní ani přeplácaně. "Prohranej boj ve válce s mloky. Chce se nám žít, ale kopem si hroby."

Jak se ukazuje i v šesté skladbě Manifest Dadismu, novinka Nul není žádná žánrová revoluce. Kapela umně využívá osvědčené postupy, které dává dohromady v téměř dadaistických kombinacích. Několikavteřinové úseky s metalovým soundem tak střídají melancholické kytary i ublížené mluvené slovo. A po něm téměř vždy gradace a ticho. "Všichni jsme nechtěný děti týhletý planety."

V textu závěrečné Všechno zlý je pro něco hroší cítím Palahniuka, a onen zvláštní styl textů začíná náhle dávat mnohem větší smysl. "Vidět někoho umírat, chtít někoho milovat, tak trochu ho nenávidět..." Song začíná tradičně bouří a kakofonií zvuků. Pak chvíle klidu, u které lze čekat, že dlouho nevydrží. Ta negativní energie potřebuje ven. Stihne to ale ještě před koncem desky? Stihne. Posledních čtyřicet vteřin je klid nula a intenzita sto. Zůstanou jen bolavý hlasivky, odřený prsty a zpocený vlasy.