Nondescript - Kids Who Never Get Old

Proudí recenze vol.12

Rozkročené někde mezi hardcorem, post-hc a punkrockem, právě tam hledejte jihočeské Nondescript. Téhle trojici z okolí Milevska vyšla v první polovině října debutová deska pojmenovaná Kids Who Never Get Old..

Album přináší necelých sedmnáct minut muziky rozdělených do šesti skladeb. I přes to, že jde o debutovou nahrávku, nejsou už členové Nondescript žádnými zelenáči. V minulosti jste je mohli potkat třeba v Loosers, Screampillow nebo Splachovacím Nočníku. Ale zpátky k EP. To zatím najdete jen na netu, dočká se ale také vinylové podoby. A na ní to bude melancholickému cover artu od Post Ještěra určitě slušet.

Úvodní minuty alba jsou docela rock'n'roll. Titulní skladba Kids Who Never Get Old je naštvaný výstřel ze startovní pistole, který, ostatně jako celá deska, disponuje jasným a čistým zvukem. V refrénu se už ozývá hardcore punk, ale za tu minutu a půl se ještě nestíhá prodrat úplně dopředu. "It's better to be stupid child than smart grown up."

Zbytek desky se potápí hlouběji do vážnějších témat. Do naštvanosti i melancholie. A právě v takových místech to Nondescript nakonec zní nejlépe. Například hlavní vokály mě nejvíc baví v pomalých a bolavých partech, třeba jako v úvodu druhé Chamber of Secrets. Tam má ten growl fakt sílu. V refrénu stejné sklady se také poprvé objevují cleany. Žádný chraplák, ale čisté zpěvy, které hodně evokují punkrockové nálady.

Abandoned Rooms působí v úvodu spíše melancholicky než naštvaně. Přesto se tu ale pár rozzlobených úderů do bicích a hrábnutí do strun najde. A to nečekaně brzy, ještě v první minutě skladby. Když pak v polovině songu přijde moment, který se tváří jako brána do pekla, ale nakonec vyústí v pomalý bolestivý part, je to skvělé překvapení. "A place where we can breath freely, everyone needs it." I na tu rychlost a sílu ale nakonec v závěru Abandoned Rooms dojde, navíc ve spojením s příjemně znějícím dvou-vokálem.

V úvodu další skladby Empty znovu číhá deprese. Po chvíli ji rozbíjí skvělý zvuk kopáku, který není příliš vepředu, ale naopak krásně odzadu vibruje vším okolo. Vokály tu zní hodně silně a jen zvyšují tíhu téhle Prázdnoty. Jak se ale zdá, žádná nicota netrvá věčně. Za dvě minuty je náhle po všem.

Pátá Olive Branch je highlight desky. Song s jasnou message a dobrou stavbou. Krásně se tu taky ukazuje rovnost, která v Nondescript funguje. Svůj prostor dostane každý nástroj, každý hlas se ozve. Nikdo nemá přednost. I přes nálož smutku nabízí Olive Branch světlé momenty, třeba těsně před nástupem refrénu. Ten je jednoduchý a krásně odsýpá. Opět se mi při něm na mysl dere punkrock. "Thousands kill for what? Thousands kill for nothing."

Zavěrečná Between Them je skvělý zavírák. Oproti předchozím skladbám působí trochu světleji, nadějněji. A to i přesto, že Nondescript tlačí pedál plynu postupně stále více k podlaze. Konec má hezkou message a zní výborně. "We will stay oudsiders forever. We are outsiders together." Vyhrávka v posledních vteřinách už jen vykouzlí malý úsměv na tváři.

Ve výsledku je Kids Who Never Get Old slibným, ačkoliv nakonec možná trochu příliš rozkročeným, debutem. Debutem s dobrými nápady a super zvukem. Nezbývá tak než se těšit, do jaké podoby Nondescript v následujících letech vykrystalizují.