My Hard Lesson - Pure

Proudí recenze vol.8

PURE, čtyři písmena, čtyři songy, čtvero vyprávění o boji s odrazem okolního světa uvnitř sebe sama. Jihočeští hardcore boyz z My Hard Lesson si se svým EP dali na čas, výsledek ale, jak sami říkají, vychází přímo z nich. Žádný kalkul, žádný ústupky, tohle jsou Čistý MHL v roce 2020. Epíčko následuje přes dva roky starou desku Thorny Path, která oproti němu byla, alespoň co se délky týká, o poznání rozmáchlejší. Tentokrát si musíme vystačit s dvanácti minutami muziky, který jsou schovaný pod stylovým coverem s cejchem smutného smajlíka.

S celou čtveřicí songů se mohli posluchači seznámit už při koncertech, My Hard Lesson s nima prkna pódií brousí už nějakou chvíli. Teď to ale konečně máme celé pohromadě, v nejčistější a nejkoncentrovanější podobě. Stojí to za to, nebo tomu chybí ten pot a živá energie?

Co hned v prvních vteřinách chytne za uši jsou vokály. Frantův zpěv bude bezpochyby někoho pěkně srát. Je neobvyklej, vysokej a místy strašně ublíženej. Na druhou stranu je originální a dokáže rozpohybovat nejen kolena, ale taky emoce. A navíc se na Pure postupně předvede v mnoha rozmanitých polohách.

Nástup úvodní The Worst Day je agresivní a naštvanej. Mnohem více pozornosti, než středně rychlá hardcorová hudba, si pro sebe ale bere právě vokál. "Let me bleed on the streets of a faceless city." První minuty jsou ztělesněná frustrace, stejně jako jsme my všichni. Ale musíme s tím žít. "Fell in love with the pain." Refrén nečekaně mění tempo a hezky plyne, to co zdobí The Worst Day ale přichází chvíli po něm. Emo ukřičený part v druhé polovině je highlight desky. Nerad porovnávám kapely, ale tohle mi hned připomnělo Hindsight. A sakra já miluju Hindsight. Utlumený nástroje a prostor pro křik a emoce. Naštěstí dostáváme mnohem víc, než pouhej řev nebo mumlání. Vokály oscilují a pekelně gradují. Škoda jen, že na konci úplně nespadnou do tmy. Závěrečná vyhrávka je v mých očích (uších) už zbytečná.

Druhá skladba Hatred tolik neexperimentuje a drží se více v mezích klasického hardcore punku. Rytmus pro točící se mosh pit, který hrnou kupředu vokály zaseklý v repetici. S tou se obecně na desce nešetří. Songwriting na Pure není celkově žádná Bohemian Rhapsody, naštěstí si ale ani na nic takového nezkouší hrát. Je to přímý sdělení se silou kulky. Sdělení o vnitřních bojích a bolestí z rozpolcení. A smutný smajlík na zadní straně coveru začíná dávat smysl. V Hatred pak ještě nacházím trochu BMTH spiritu. "We ain't happy about our addiction. It has a lot more control then we think." Neřekl by něco takovýho Oli Sykes?

Off Alone nastupuje překvapivě čistě a zlehka. Dlouho to ale nevydrží. "Have you ever felt alone in a crowded place? Have you ever thought about dying by yourself?" Refrén je pak už jen výzvou ke zničení sebe sama i všeho kolem. Vokál graduje a hecuje vše víc a víc kupředu. Mám chuť mlátit do klávesnice. V jednoduchosti je někdy opravdu síla. "Is anybody out there? Can anybody hear me?"

Poslední Tolerance navazuje v přímočarosti na Off Alone. Tenhle tah na branku bude pro někoho nejspíš příliš jednoduchá výhra, ale předchozí tři songy přece taky žádný eposy neslibovaly. Nastupuje těžkotonážní hardcorovej sound, kterej od stereotypu zase zachraňuje ten vokál. Zapadá to do sebe, žádná extrémní jistota, žádná extrémní excentricita. A konec obroušenej až na dřeň.

Závěr souboje s odrazem světa, kterej si každej neseme. "I am slowly losin' it. I'm losin myself. Give me one fuckin moment. I'm bouta prove them wrong." Poslední vteřiny jsou už jen dojezd do mrtva v moshi. Kdo bude last man standing po zběsilý dávce PURE?