Ochránci Lovecraftovských monstrosit

Co mají společného H. P. Lovecraft a extrémní metal? 

     "He is the scourge. He is the wounds. He is the purge who brings final dooms." Tenhle děsivý popis nezachycuje nikoho jiného než Vnějšího boha jménem Nyarlothep, který je jednou z mnoha bytostí stvořených americkým spisovatelem a novinářem Howardem Phillipsem Lovecraftem. Citovaný text ale nestvořil přímo sám Lovecraft. Jedná se o začátek písně jménem Nyarlothep od francouzské black metalové skupiny The Great Old Ones, která je jen jednou z mnoha podobných, jenž úspěšně nacházejí inspiraci v Lovecraftových příbězích. Proč ale právě extrémní metal slaví úspěch tam, kde mnohé jiné formy umění selhaly? Protože koncepty, se kterými Lovecraft pracuje ve svých dílech, perfektně zapadají do jeho estetiky. 

Praotec Vnějších bohů

     Howard Phillips Lovecraft je bezpochyby jedním z otců hororové literatury. Autor, který žil na počátku dvacátého století, patřil mezi sortu spisovatelů, kterým se za svého života namísto uznání dostalo spíše opovržení. V době, kdy Lovecraft tvořil svá nejlepší díla, ho okolní nábožensky založená společnost považovala za bláznivého rouhače. Později, když se z hororu stal obecně přijímaný žánr, byla však Lovecraftova práce retrospektivně doceněna. Je logické, že Lovecraftův soudobý svět nebyl ještě na jeho výtvory připravený - na příběhy, které představují náš svět jako hřiště pro vysoce inteligentní, mocné a zlé Vnější bohy, jejichž cílem není nic jiného, než vyhubit lidstvo a ovládnout planetu Zemi. Navíc, jak píše i Chris Krovatin, pracuje Lovecraft s tvrzením, že nám Země nepatřila ani v minulosti.

     V Lovecraftově kosmologii lidstvo přežívá na ruinách děsivé prehistorické doby, během které se po zemi volně pohybovala odporná obojživelná monstra a obří bohové z masa a kostí. A tito tvorové využívaly svou magii a neobyčejný intelekt k tomu, aby vytvořily města, která my vůbec nemůžeme pochopit.

Důvodů pro Lovecraftův krátký a osamělý život ale bylo více než jenom příšery ukryté v jeho knihách. Autor byl velmi komplikovaná a zároveň křehká osobnost. Jako podivínský potomek upadajícího šlechtického rodu, jednoho z prvních, který připlul do Nové Anglie, trávil Lovecraft své dny o samotě a potopený hluboko ve svých vlastních světech. K tomu trpěl nejrůznějšími zdravotními problémy, mezi které patřily psychosomatické potíže, deprese a celkově chatrná tělesná forma. Lovecraft byl také známý pro svůj iracionální strach z tepla, který mu často bránil opustit jeho domov. Podobné zdravotní neduhy poté, spolu s monstry a prastarými bohy, trápily i jeho knižní postavy.

Přes hloubku vesmíru, který Lovecraft vytvořil, Nenabídl autor svým čtenářům nikdy opravdu detailní popis jeho prastarých hororových obyvatel. V jeho knihách se čtenář setkává s nemalým počtem děsivých monster, Prastarých a Vnějších bohů, ale nikdy od Lovecrafta nedostane zcela jasný popis těchto příšer. Lovecraft se stal mistrem ve využívání konceptu nepopsatelné hrůzy, který naplno těží z vrozeného lidského strachu z neznáma.

Ruku v ruce s konceptem nepopsatelné hrůzy kráčí koncept pocitu bezbrannosti. Zatímco prastaří a bohové Lovecraftova universa jsou v podstatě nesmrtelní a nesmírně mocní, hlavní lidští představitelé příběhů jako by ani neměli vlastní vůli, natož teprve schopnosti něco změnit. Tyto postavy jsou vtaženy do děsivých okolností, které nemohou změnit, a vlastně ani zcela pochopit. A často se tak stávají pouze loutkami - pozorovateli vnímajícími děsivý děj až do chvíle, kdy tváří v tvář hrůzám z jiného světa ztratí vlastní příčetnost.

Cesta heavy metalu za nepopsatelnou hrůzou

     "Feel your spirit rise with breeze. See your body failing to its knees. Sleeping wall of remorse, turns your body to a corpse." Tohle je část textu jedné z vůbec prvních heavy metalových skladeb inspirovaných Lovecraftovým dílem. V roce 1970, třicet let po spisovatelově smrti, vydala dnes už legendární kapela Black Sabbath svůj stejnojmenný debut. Právě na něm vyšel také song Behind the Wall of Sleep, píseň inspirovaná Lovecraftovým krátkým příběhem Beyond the Wall of Sleep. A právě tahle píseň je startovní čarou pro mnoho dalších Lovecraftovských kapel, které přicházejí v následujících letech.

Úroveň inspirace Lovecraftem se u kapel samozřejmě různí. Zatímco některé metalové skupiny se inspirovaly pouze v rozsahu jedné písně nebo nahrávky, jiné vybudovaly celou svou identitu na základech Lovecraftovského universa - Své jméno, hudbu, texty i vizuální stránku. Právě takovou kapelou jsou i francouzští The Great Old Ones. Lovecraftův vliv prosákl do mnoha metalových subžánrů, přičemž nepřekvapivě nejvíce uspěl v těch extrémních: black, death či doom metalu. Dnes tak existují desítky Lovecraftovských heavy metalových kapel, přičemž některé z nich najdete třeba tady.

Temné, ale lákavé dědictví

     Lovecraftovo universum je bezpochyby lákavým konceptem, na kterém by bylo možné vybudovat metalovou kapelu. Co ale přesně metalové muzikanty k tomuto autorovi láká? Kombinace konceptů lidské bezbrannosti a nepopsatelné hrůzy spolu s tím, že Lovecraft přímo vybízel své následovníky k tomu, aby pokračovali a rozvíjeli jeho dílo, nalákalo mnohé do hlubin Lovecraftovského hororu. Jen několik málo se jich ale odtud úspěšně vrátilo zpět. A mezi nimi byli často právě metaloví hudebníci, zvyklí ze svého žánru na extrémní podmínky. To potvrzuje také Jon Wiederhornen: "Mnoho spisovatelů mělo v průběhu let vliv na metalové hudebníky, ale žádný z nich je nezasáhl tak hluboko, jako právě H. P. Lovecraft."

Lovecraftem se ale neinspiroval jenom metalový svět. Například na stříbrná plátna se dostalo už mnoho Lovecraftovských filmů a hororů. Pravděpodobně jenom jeden z nich ale dosáhl většího úspěchu. Je jím Věc režírovaná Johnem Carpenterem, kterému se jako jednomu z mála podařilo přenést nepopsatelnou hrůzu na obrazovky, a to zejména díky skrývání skutečné podoby monstra, ale také právě vzbouzením pocitu naprosté bezmoci a bezbrannosti mezi postavami. Právě v těchto aspektech ale mnoho Lovecraftovských filmů selhalo. A to zejména proto, že příliš okatě a otevřeně pracovalo s vizualitou monster. Právě v oblasti Lovecraftovského hororu se totiž snaha ukázat příliš mnoho nevyplácí.

S podobným osudem se potýkají například také Lovecraftovské videohry, které se zoufale snaží nabídnout hráči interaktivní cestu skrze autorovo universum. Zdá se ale, že není vůbec snadné nabídnout hráči možnost hrát hru a zvítězit, zatímco se v něm snažíte vzbudit pocity Lovecraftovské lidské bezbrannosti. Mezi ty úspěšnější v této snaze patří třeba Call of Cthulhu nebo The Sinking City, které dávají svému hráči zakusit nejen děsivý hororový zážitek, ale také psychologické následky, které z takového bezprostředního setkání s ním vyplývají. Právě tenhle aspekt u mnoha dalších herních aspirantů chybí.

Zato hudba se zdá být tím v inkorporaci Lovecraftovských konceptů vůbec nejúspěšnějším druhem umění. Ať už proto, že hudba nemá tolik co nabídnout v oblasti vizuálu, nebo proto, že právě hudba dokáže skvěle vyvolávat u posluchače pocit bezbrannosti. Nedostatek vizuálních vjemů hraje do karet Lovecraftovské nepopsatelné hrůze, jelikož krmí posluchačovu fantazii, zatímco ho staví tváří v tvář neznámu. Hudba zároveň dokáže být neskutečně kolosální a ohlušující, stejně jako umí zprostředkovat pocit něčeho obrovského a neznámého, co nám vychází vstříc. Podobné pocity evokuje už klasická hudba, blízko k nim má ale také právě extrémní metal.

Je toho ale ještě více, co metalovým kapelám pomáhá v přejímaní inspirace z Lovecraftova díla. Například sdílená láska k temnotě, monstrům a lidskému utrpení. Jak Lovecraftovy povídky, tak písně extrémně metalových kapel usilují o to, aby ve svém publiku vyvolaly stejné pocity - bezbrannost, hrůzu a znechucení.

Dalším spojníkem mezi Lovecraftem a metalem je láska k okultismu. Extrémní metal často nachází zalíbení v satanismu, ale obětování panen rohatému ďáblovi může už dnes působit jako vyčerpaný zdroj inspirace. Na druhou stranu, mírně odlišný Lovecraftův pohled na okultismus, který není natolik rozšířený a známý, nabízí pro extrémní metal nepříliš hustě popsaný list, který přímo vybízí k využití. 

Malé kousky hrozivého celku

     Když už je zřejmé, jak vypadá spojení mezi Lovecraftovým dílem a extrémním metalem, je ta správná chvíle vrátit se na začátek, k písni Nyarlothep. Ta poslouží jako příklad toho, jak metalová hudba pracuje s Lovecraftovskými vlivy. Tahle píseň se vyšla v roce 2019 na albu Cosmicism kapely The Great Old Ones a poslouží jako ukázka tří rovin, ve kterých se v metalové hudbě odráží odlesky Lovecraftovského universa. Tyto roviny definoval Carl Sederholm: "Lovecraftův mythos je živým a intertextuálním systémem referencí, které jsou zachyceny v komplexní síti složené z hudby, textu a také vizuálu."

Vizuál

Píseň Nyarlothep nemá logicky vlastní vizuální materiál, ale existuje cover celého alba Cosmicism, který je možné v tomto směru využít. Díky jeho potemnělému vzhledu a využití temných barev obraz evokuje temnotu a hrůzu. Technika malby, kvůli které obraz nemá ostré linie a působí rozmazaně, si dobře rozumí s koncepty mysterióznosti a nepopsatelného tajemna. I přes to, že obraz nenabízí nic konkrétního, jako například krev nebo příšery, dokáže ale vyvolávat nepříjemné a strašidelné pocity.

Hlavní objekt na obrazu je navíc matoucí. Může představovat neznámou živoucí bytost, ale také nám cizí a nepřirozenou strukturu nebo konstrukci, což skvěle navazuje na Lovecraftův způsob psaní. Obraz také zachycuje malou a bezvýznamnou lidskou postavu, která se svou mocí nejspíše jen těžko vyrovná temným podmínkám, ve kterých se právě ocitla.

Hudba

Hudební složky Nyarlothepa dále rozvíjí Lovecraftovský vliv na tuto skladbu. Stejně jako téměř každý song z ranku extrémního metalu nepůsobí ani Nyarlothep příliš lidsky - drtivé a tíživé kytarové riffy propojené s growlem a křikem vokálů jsou velmi vzdálené něčemu, co by mohlo normální lidské ucho považovat za příjemné, podobně jako je tomu u jednotlivých aspektů Lovecraftova díla. Hudba Nyarlothepa je temná a brutální, ale přesto není příliš rychlá. Je strašidelná, ale zároveň posluchače pokouší k tomu, aby se ponořil do jejích temných hlubin. Hudba pomalu vtahuje posluchače stejně, jako Lovecraftovy příběhy. Posluchač se v sedmi minutách nedočká žádných velmi akčních úseků, namísto toho ale po celou dobu čelí nevyhnutelnému ponoru do hlubin nepopsatelné hrůzy.

Nyarlothep je navíc, podobně jako mnoho dalších extrémních metalových skladeb, vystavěny podobně jako okultní rituál. Proces pomalu se blížící k závěrečnému vyvrcholení. Atmosféru okultního rituálu připomínají a podporují také kvílející kytary a zvonivý zvuk bicích.

Text

"He is the scourge. He is the wounds. He is the purge who brings final dooms." Už v samotném úvodu písně je jasné, že text bude podobně temný jako hudební nebo vizuální stránka alba Cosmicism. Zatímco úvodní citovaná část je stále ještě poměrně konkrétní ve svém popisu, později se text Nyarlothepa propadá stále hlouběji do spárů Lovecraftova nezřetelného šílenství. "He is them. They are him. Prodigy of the god's brain." Právě tahle část ukazuje nepopsatelnou povahu a vzhled mocných Vnějších bohů.

Ale jsou tu ještě další otisky Lovecraftova vlivu, nejen v Nyarlothepovi, ale i dalších metalových skladbách. Podoba textů v extrémním metalu většinou nedává příliš prostoru pro dlouhé narace a popisy - mnohem častěji pracuje s krátkými větami a metaforami, často s ne zcela jasným významem. Zatímco u jiných témat může tato forma představovat problém, tak naopak Lovecraftovskému nezřetelnému universu zcela vyhovuje. Krátké fráze popisující skrze metafory a nejasné významy jednoduše korespondují s tím, jak sám spisovatel popisoval své výtvory a světy. A na závěr Nyarlothepův text připomíná i již několikrát zmíněnou lidskou bezmoc, tolik typickou právě pro dílo H. P. Lovecrafta. "A sudden attraction forces me to follow the crowd. In a morbid fascination I let myself be wowed."

Vyvrcholení rituálu

     Je logické, že pokud jednotlivé části skladby úspěšně pojímají Lovecraftovské zdroje inspirace, bude v tomto kroku úspěšný i celek. Příklad písně Nyarlothep ukazuje, že dílo Howarda Phillipse Lovecrafta a extrémní metalová muzika mají mnoho společného. A je tak jen logické, že se mladší z dvojice nechává inspirovat tím starším.

Nejasné obrysy Lovecraftovského nepopsatelného hororu jednoduše dobře sedí na konstrukci uměleckých konceptů tohoto subžánru. Nepředstavitelné a monumentální hrůzy, vůči kterým jsme jako lidé bezbranní, jsou plodným zdroj inspirace pro okultní a devastující zvuk extrémního metalu. A nakonec: příběhy lidí, kteří bez možnosti uhnout kráčí vstříc zkáze v čelistech nepopsatelných monster a bytostí, jsou jednoduše skvělým zdrojem inspirace pro nejasné a mystické texty skladeb z ranku temné a tvrdé hudby. A právě z těchto důvodů uspěl extrémní metal tam, kde jiné formy umění dodnes zaostávají - v čerpání inspirace z Lovecraftovského universa a jejich využití ve vlastních uměleckých strukturách.