Litha - Litha

Proudí recenze vol.19

Slovo Litha je jiné označení pro pohanský svátek letního slunovratu. A od loňského roku také jméno screamo/emo hardcore čtveřice z Děčína, jejíž nedávný debut se symbolickým vyobrazením slunce na obalu mi rozzářil doposud bezbarvou lednovou zimu.

Kapele v tradiční sestavě: zpěv, kytara, basa a bicí vévodí specifický hlas zpěvačky Baru, který můžete znát z hardcorových Aso-Naga, nebo z již neexistujících IKIRU. Litha vypustila do světa debutové self-titled EP, které zatím nemá svůj fyzický nosič, avšak ukrývá čtyři songy nahrané v Close to the Sun Underground Records. Jeden z nich najdete také na nedávno vydané benefiční kompilaci Mad Duck Booking, která vyšla na podporu organizacím pomáhajícím lidem na útěku před válkou. A celá deska vám pak ušima prosviští asi za čtvrt hodinu.

Nástup prvního songu je jako z učebnice emo hardcoru. To ostatně platí pro první vteřiny každé skladby. Tyhle začátky nepřináší sice nic přelomového, avšak atmosféru a napětí budují zdatně. První skladba Placebo naruby je divokým startem, možná nejzběsilejšími čtyřmi minutami z celé desky. A právě v těchto agresivních polohách mi Litha zní nejlépe. S rázným screamem se tu skvěle doplňuje jednoduchý hudební podklad, který občas proloží nápaditá změna tempa - paráda. "Obchodníci se smrtí a životem, chemií drží nás nad hrobem."

Asi minutu před konce skladby ukazuje Litha také svou druhou tvář, vybarvenou v pomalejším tempu, melodiích a zvláštním vokálu, ve kterém do screamu proniká jiná barva hlasu. Desku už jsem slyšel mockrát - pořád si ale nejsem jistý, jestli se mi tenhle druh vokálu, který se na EP objevuje ještě několikrát, líbí nebo ne. A jsem si jistý, že i leckterého otlučeného fanouška screama, tahle místa trochu zatahají za uši.

Nepotřebuješ souhlas představuje v úvodu kapelu ve více hardcorové podobě, s těžkotonážním zvukem, který se ale postupně proměňuje zpět v rychlejší screamo. Stejně jako v předchozím songu jsou tu ozdobou změny v tempu drolící skladbu na menší díly. Závěr pak znovu potěší zběsilejší posluchače. "Až budou na tváři vrásky - pozdě snít o další šanci." Textově je jak tenhle song tak i celá deska jasně názorově ohraničená, a párkrát udeří metaforický hřebíček na hlavičku. Někde jsou ale zase verše naopak příliš okaté.

Třetí skladba Čerň nastupuje pomaleji, melodicky, a počáteční mluvené slovo postupně přechází v křik. V repetici "Čerň lidská neprávem získá kontrolu nad druhým životem..." se mi na mysl znovu dere polemika o zvláštní barvě vokálu. Zato s nástroji si tu rozumím, jak hezky budují atmosféru skladby. V závěru se skladba zdánlivě vrací do jemnějšího začátku, to ale přeruší několik závěrečných výkřiků. Kruh se neuzavírá.

Poslední Pochyby znovu potvrzují pravidlo povedených začátků, a mě se mimoděk vybavují staré skladby Esazlesa. Do proudu hudby ve středním tempu vplouvají vokály, a vše společně buduje těžký a temný sound podpořený chmurným textem. "Vadí mi vídat bezpráví. Bez ohledu na vzdálenost." Pochyby působí opravdově, silně a krásně gradují v půli třetí minuty, kdy kytara dostává kvílivý zvuk a vokál křičí z plných plic. "Žádná hrozba není dost daleko, aby se mě to nedotklo." Právě tady měla podle mě skladba, a vlastně celá nahrávka, skončit. V tom nejlepším.

Tak a z recenze, co měla být na pár vět, je znovu vyprávění. To proto, že jen málokdy není o čem psát. A i na debutu Litha je spoustu zajímavých míst. Jejich self-titled EP je v podstatě jednoduchá, ale dobře sestavená jednohubka, kterou ozvláštňují hlavně ony specifické vokály. Ty budou pro někoho plusem a pro jiného kamenem v botě. Tak si desku poslechněte. Ať víte, jak jste na tom vy.