Kruhy - EP III

Proudí recenze vol.9

Někdy v hlubině jarní kulturní apokalypsy způsobené koronavirovou krizí vykouklo z brněnského hudebního podhoubí v pořadí třetí EP místní emo hardcore kapely Kruhy. Stejně jako její předchůdci nese i tato nahrávka velmi jednoduchý název: EP III. Pod jejím růžovým cover artem se pak ukrývá dohromady šest bolestivých hudebních zářezů.

V necelých pětadvaceti minutách se posluchač dočká od Kruhů všeho, co si u nich mohl oblíbit už dříve. A k tomu nádavkem dostane ještě něco navíc. Nechybí klasické svižné pasáže, prolínající se s melancholickými plochami, promítání osobní bolesti, ani patos. Něčím navíc pak můžou být tvrdší, syrovější pasáže, kde se před smutek do popředí dere spíše rozčílení. To vše navíc, jak už jsme od Kruhů zvyklí, přichází v komplet DIY balení.

Kruhy poznáte na první poslech. Specifické jsou jejich kytarové linky, stejně jako frázování zpěvu. To je místy tak zvláštně nasekané, až se skoro zdá, jako by pomyslná jehla na gramofonu jemně poposkakovala. To mě bavilo už dříve, a na EP III se to nijak nemění. Podobně působí i samotné texty. Při začtení se zdá, že sem tam schází slabika nebo slovo. "Budu se ještě někdy cítit jinak? Prázdný a unavený každý den." V propojení s hudbou ale vše dostává svůj smysl. A to je přece to hlavní, ne?

Ten vzpomínaný patos Kruhům nikdy cizí nebyl. A jestli má pro něj nějaká hudba dostatek prostoru, tak právě ta, kterou vyrábí tahle trojice. Hrozící kýč se navíc daří zahnat funkční gradací, naléhavostí a kreativními frázemi. "Z mýho srdce se stala červená řepa. Pod kameny smrt čeká."

Jestli na EP III Kruhy něčím vynikají, tak zakončením songů. Málokdy si člověk něčeho takového všímá, tady mě to ale zaujalo na první poslech. Každý song končí jinak, ať už fade outem, výkřikem, nebo šepotem. Všechny závěrečné chvíle ale skvěle podtrhují předchozích několik minut skladby.

Celou nahrávku, po hudební i lyrické stránce, uvádí a představuje úvodní Déšť. Nechybí v něm nic z toho, co píšu výše. Třešničkou na dortu je perfektně zvolený sample, který se nezvykle objevuje v podstatě uprostřed songu. Intenzivní závěr pak přichází z nenadání a s velkou silou. "Prosím, neměň se. Nebo i já zůstanu stejný."

To, že se Kruhy tentokrát nebály přitvrdit ukazuje čtvrtá skladba Pocta ztracenýmu času. Pomalý nástup jen klame tělem. Od konce první minuty je totiž až do konce noha na plynu. Jízda do ztracena. Do chvíle, kdy nezbude nic než prach. Zaujme změna rytmu po druhé minutě. "Ze zmačkaných poznámek nevznikne nic. Zase se vracíme zpět od hranic."
Trochu do neznáma se Kruhy vydávají na závěrečné skladbě Sníh. Podobný song pod rukama této kapely ještě nevyrostl. Lehká kytara a mluvené echo vzdáleného řevu. Baví mě, jak se hlas se svou ozvěnou pere o to, kdo další řádek vyřkne jako první. Baví mě i to, že každou chvíli vyhraje někdo jiný. A je jedno, jestli to tak bylo schválně.

Když za posledním songem zapadnou závěje a přijde ticho a tma, může se zdát, že Kruhům na ničem nezáleží. "Je šílený jak je mi všechno jedno. Jak je mi všechno volný. Důležitý už není vůbec nic." A nebo ne? Ne. I Kruhům pořád záleží. A tak šly peníze z prodeje EP III na bandcampu přímo na podporu brněnskýho Bajkazylu v době (snad) té nejhorší krize. Můžeme společně zpívat o zmaru. Jeden druhého ale očividně zbytečně zemřít nenecháme.