Kronstadt - Polykat Světlo

Proudí recenze vol.10

Rok 2020 je rokem black metalu. Nikdy totiž nebyla zdravá porce nihilismu vhodnější než teď. Za jménem Kronstadt se ale ukrývá víc než jen láska ke smrti a obracení křížů, čemuž napovídá už jméno samotné. Kronstadtské povstání bylo totiž jednou z mála vzpour proti bolševikům na území dnešního Ruska. A tak je jasné, na jaké terče tahle ponurá pětice z Uherského Hradiště míří - historie a odpor k diktaturám. Dokládá to i vzkaz pod nahrávkou nejnovějšího počinu kapely, alba Polykat Světlo - Fuck NSBM!

Kronstadt zakořenili v domácím undergroundu před asi pěti lety, kdy se představili čtyř songovým demem. Mezi ním a albem Polykat Světlo, které nabízí stejný počet songů, spatřilo světlo světa několik dalších písní. Ty se vryly do drážek dvou split nahrávek.

Aktuální, v podstatě první opravdová deska kapely, láká, podobně jako prvotina Kronstadt, na black metal okořeněný hardcore punkovou náturou. To vše vměstnané do skoro třicetiminutové stopáže. A zůstanu-li u srovnávání novinky a pět let starého dema ještě chvíli, nabízí Polykat Světlo na první poslech lepší zvuk. Čas, který deska strávila v Rattle Studios, jí určitě neuškodil. Podařilo se tam totiž namíchat ten hezký poměr, ve kterém je nahrávka čistější, ale nikoliv sterilní. Obě alba jsou pak navíc propojené skrze song Monumenty Hladu z roku 2015 a jeho letošního sourozence Monumenty Hladu V2.

Desku otevírá titulní Polykat Světlo, který neohroženě pluje po temných black metalových vodách. První dvě minuty jsou pomalé, zastřené. Hudba duní nezávisle na zpěvu, který se k ní brzy přidává. Vše do sebe ale opravdu zapadá až ve třetí minutě, kdy přijde první blastbeatový útok. Black metalový diktát je striktní. Žádný kličky, žádný výmysly, čirá dekadence. Zpěv je hodně zastřený, i s textem před očima se občas ztrácím. Text koresponduje s hudbou: příliš se nerozvíjí a slovní spojení shazuje ze skály do víru kvílejících kytar a hromových úderů bicích. "Naděje v srdci hoří jako uhlí. Bosou nohou přes oheň vlastní duše."

Druhé Karpaty ve svém úvodu drží nastavenou laťku hustoty černého kovu. Zdobí je skvělý riff i trochu jasnější vokály. Nebo si jenom uši zvykají? Kytary připomínají ledovou vichřici, která tluče do okenic. "Jako hejna vran a černých myšlenek." V Karpatech, které vyprávějí příběh uherskobrodských partyzánů, se dvakrát promění tempo a nakonec poprvé vystrčí své rohy i hardcore punkový riff, který doposud tlel pod nánosem temného bahna. Každopádně prvních deset minut z desky uteče jako voda.

V polovině nahrávky se misky vah nakloní více směrem k hc punku. Tenká černí linka se sice chvíli po svém začátku znovu propadne do black metalového šílenství, ve druhé části skladby se ale agresivní a surový subžánrový konkurent znovu přihlásí o slovo. Jen škoda, že v těchto partech většinou utichají vokály, není to pak taková zábava a hudba se místy trochu vleče. Na druhou stranu, při živém hraní to bude nejspíš vypadat jinak. "Politika dlažební kostry, politika tříštěných skel." Tenká černí linka umně balancuje na ostré mezižánrové hraně.

Závěrečné Monumenty Hladu V2 opravdu dávají vzpomenout na demo. Songy jsou si velmi podobné. Tím spíše nyní vyniká pěkný zvuk, který Polykat Světlo má. Před očima při poslechu vidím Vor Medůzy. "Moře matka, moře milenka. Houpá v náručí na vlnách ledových." Oceán, hlad a hrůza. Když ve druhé minutě přeskočí jehla, vypukne black metalové inferno. Není to žádný vrchol songwritingu, ale celé to dohromady funguje. A ačkoliv Kronstadt neoperují se zrovna snadno přístupnými žánry, daří se jim z nich vytvořit plynulý, poslouchatelný celek. Škoda jen, že se na konci Monumentů jde už příliš na sílu, píseň mohla klidně skončit o tři minuty dřív. Nic by se nestalo.

Na závěr si neodpustím ještě jednu drobnost. Trochu bojuju s texty na albu. Jasně, koho a kdy bude doopravdy zajímat, co přesně v nich je? Ale i tak: Kronstadt koketují s jasnými tématy, událostmi a místy. V textech ale dostáváme jen střepy, které se těžko skládají dohromady. Potenciál vyprávět zůstává nenaplněný. Jinak je ale Polykat Oheň deska, která dobře zní, a ač by se to u nahrávek s těmito subžánry v portfoliu asi nemělo říkat, taky velmi dobře poslouchá.