Končiny - Demo MMXX

Proudí recenze vol.11

Stačí pohled na jméno kapely a vyvedený album cover, aby bylo jasné, odkud tahle deska přichází. Nahrávky na domácí black metalové scéně letos rostou jako houby po dešti. Končiny ale k černému kovu připojují ještě jeden přívlastek, který naopak u mnoha domácích kapel nenajdeme. Vliv brutálního war metalu je tu nesmazatelný. A když k tomu přidáte ještě pár kapek punku, máte recept na Demo MMXX.

O Končinách se toho nikde moc nedozvíte. Anonymní dvojice Weltuntergangsjäger a Angriff se dala dohromady někdy v minulém roce, kdy nahrála dvanáctiminutovou sklepní self-titled nahrávku. V ní čeká na posluchače jediný neúprosný kus muziky - song Brána. Od té doby ale už minul rok a z temnoty Končin nyní vyšlo na světlo pětisongové demo s celkovou délkou necelých dvacet minut.

Album má opravdu vyvedený, nekýčovitý cover. Sázka na mistry metalové estetiky Dědu a Myšinku je v tomto případě sázkou na jistotu. Zvuk Končin se pak oproti loňsku výrazně posunul, o což se zasloužilo Dödsmord studio a Šaman, který dostal na starost mix. Budu opakovat to, co už jsem napsal u Kronstadt: zvuk je čistější, ale není sterilní. A tak to má být.

Co u Demo MMXX zaujme na první pohled jsou názvy songů. Přehlídka zrůd, které poháněly pekelný stroj smrti s názvem vyhlazovací tábor Jasenovac. Přes všechen odpor k lidem, kterým tato jména patřila, musím chválit jejich využití pro pojmenování písní. Nové album Končin je nakonec vhodnou kulisou pro čtení o těchto monstrech. Už ale konečně k hudbě.

Intro ve mně evokuje nějakou strašně nemetalovou písničku, ale nedopátral jsem se v paměti jakou. Jinak je to ale klasická ambientní plocha připravující uši na invazi nepřátelské audio armády. A ta přichází se silným úvodním riffem a kulometnou palbou bicích. Pak už se všechno sype. Hinko Pićili hezky balancuje mezi blackem, war metalem a fuck everything punkovou náturou. A když se pak úvodní riff v závěru vrátí, uzavře se první povedená kapitola Demo MMXX.

Blackovej nástup druhého songu Petar Brzica je pastva pro uši. S dvěma nástroji se toho tolik vymyslet nedá, ale tohle zní skvěle. Bicí jak když mlátíš kamenama o lebku, kvílivá kytara a vokály, které si našly hezké místo v mixu. Growl navíc není příliš jednotvárný. Dokáže splynout s nástroji, ale stejně tak si zařvat. Ve čtyřech minutách skladby se tady toho děje opravdu hodně. Od černýho úvodu, přes pár vteřin nasranýho punku, až po téměř hypnotickej riff v závěru songu. Ta smršť je ale zábavná.

Ivica Matković je krátký a nekompromisní předěl v polovině alba. Celý to zní jako válka. Před očima mi lítají černobíly zmasakrovaný těla a bortí se města. Je to primitivní, ale chytlavý. I předposlední skladba se topí ve válečný vřavě neúprosnýho a surovýho metalu. Když se ozve punk, stejně ho na uzdě pevně drží vojenská diktatura. Konec skřípe a padá do dlouhé vyhrávky. Byla by až moc dlouhá, nebýt těch dvou spásných bolestivých výkřiků. I tak je ale Andrija Artuković nakonec asi nejslabší chvilkou desky.

Šest minut na konec pro největší zrůdu. Závěrečná Dinko Šakić opět startuje s blackovým riffem, jedním z těch mála jasně čitelných na desce, kterému sekundují blastbeaty. Ty syrový bicí toho pro Končiny vůbec dělají hrozně moc, což ukazuje třeba dlouhá plocha v první polovině skladby, kde mají škopky prim. Je šílený, co jde z toho nástroje vytřískat. První minuty mizí ve vražedném tempu, pak nádech, dva bezbožné výkřiky, a mašíruje se dál do bitvy. V páté minutě si ucho přitáhne nenápadný mluvený hlas. Kdo to je a co říká? Nevím, ale mám díky němu o čem přemýšlet i při dalším a dalším poslechu nahrávky.

Celý poslední song zní skvěle, až po ten zbytečně natažený závěr. Dinko Šakić měl skončit s posledním úderem bicích, s posledním dusotem nohou v pochodu smrti.