Debut jsme nahráli na Dolním nádraží tak trochu na prase, říkají KODDN

KODDN neboli Klucí od Dolního Nádraží, dvojčlenná kapela z Brna, pohybující se na vlnách divokýho garážovýho rock'n'rollu s příměsí špinavých brněnských uliček. Hrají ve složení kytara a bicí, ale jejich zvuk je mnohem komplexnější, než se při pohledu na použité nástroje může zdát. Dokazuje to i jejich debut, self titled EP, které si vydali loni na podzim. Rozhovor vznikl původně jako audio pro pořad Proud. V surovém stavu a o několik otázek delší ho najdete tady.

Vaše jméno se na internetu vyskytuje v několik variantách. Jak je to správně? Jste KODDN, Kluci od Dolního Nádraží, nebo Klucí od Dolního Nádraží?

Když jsme se pro ten název rozhodli, bylo to určitě Klucí od Dolního Nádraží, ale tu zkratku jsme si oblíbili a přijde nám dobrá. To jméno nemá žádný hlubší smysl, prostě jsme si řekli, že budeme klucí, a je to tak. Zní to podle nás líp. Navíc se k tomu váže taková historka. My na Dolním Nádraží v Brně zkoušíme a spolu s námi je tam několik dalších kapel, a abychom se zvládali nějak domlouvat, založili jsme si na to facebookovou skupinu. A právě ta se jmenovala Klucí od Dolního Nádraží. Když jsme pak hledali jméno, tohle se nám líbilo. Měli jsme ale i další možnosti, třeba Collective of Chupacabra.

Dolní Nádraží je teda taková vaše základna?

Jo jo, spolu s několika dalšíma kapelama tam zkoušíme. Už to tam takhle funguje dost dlouho. Ta budova jinak není moc využívaná. Teď se tam ale kvůli výluce na hlavním nádraží vrací železničáři, kteří tam mají nějaký kanceláře. Tak hlavně doufáme, že kvůli výlukám nebudeme muset hledat novou zkušebnu.

Vaše kapela je v podstatě duo. Je to definitivní, nebo KODDN porostou?

Definitivní to určitě není, my už jsme po nějakých dalších lidech poohlíželi, už jsme s několika lidmi zkoušeli i hrát, ale zatím to nikdy úplně nevyšlo. Takže teď tak nějak čekáme, jestli  nenarazíme na někoho, kdo by s námi chtěl hrát, a my chtěli hrát s ním. Nechceme to ale nějak za každou cenu hrotit. Ať rozhodne vesmír, necháváme tomu volný průběh. A nemusel by to být jen basák, nebráníme se ani jiným nástrojům, nebo třeba nějakým synťákům. Jsme v tomhle ohledu otevření všemu.

Vaše debutová self titled deska vyšla loni na podzim, můžete ji nějak stručně popsat?

Na tom albu je v podstatě daných dohromady několik songů, které nějakým způsobem zachycují náš vznik. Nemá to žádný ucelený koncept, nebo něco podobného, je to opravdu takový naše představení. Když už bychom pro ni měli vymyslet nějaký propojující téma, tak je to nějaká nasranost na určitý věci ve světě. Věci, ke kterým jsme se nějakým způsobem chtěli vyjádřit, abychom se později mohli věnovat jiným věcem. Konkrétnější koncept to asi nemá. Desku jsme nahrávali jen my dva u nás ve zkušebně na Dolním Nádraží tak trochu na prase. Sami jsme to mixovali a kamarád nám pak pomohl s masterem.

Byla nahrát si desku sami vaše jediná možnost, nebo jste to tak prostě chtěli?

To nahrávání jsme si určitě chtěli vyzkoušet a tohle byla ideální příležitost. Od tý první desky nikdo nic nečekal, nikdo ani moc nevěděl, že ji nahráváme, a tak jsme měli spoustu prostoru. Měli jsme díky tomu i klid, nikdo nás do ničeho netlačil. Různý věci jsme proto přenahrávali, dokud se nám opravdu nelíbily. To nahrávání trvalo se vším všudy tři dny, master nám pak zabral asi dva měsíce.

Kde všude je teď vaši desku možný najít?

V elektronický podobě je deska na bandcampu, youtube a podobných hudebních portálech. Fyzicky máme album na cédéčku. Cédéčka posíláme dál hlavně na našich koncertech. Ta distribuce je většinou takhle osobní mezi kamarády. S nějakou další deskou bychom se rádi dostali i na vinyly, ale na to je ještě čas.

Album má dost křiklavý cover, co zachycuje?

Na coveru je samozřejmě budova Dolního nádraží, který se tak nějak promítá celou tou deskou, a tak muselo být i tady. Za ním je pak obrovskej oranžovej měsíc. My jsme hlavně nechtěli mít černý obal, je to dost obyčejný. Chtěli jsme něco, co ti dá pěstí, když to uvidíš. Něco, na co se lidi podívají a řeknou si: Ty vole, tohle bych nechtěl zažít.

Jaký hudební nosiče máte vlastně nejradši? Jsou to třeba právě již zmíněný vinyly?

To asi úplně ne, doma pár desek máme, ale není to ani na čem přehrávat. Podobně jsme na tom i s cédéčky. Muziku oba nejvíc posloucháme určitě na internetu. Možná i z toho důvodu na ten vinyl ani nijak nechvátáme. Kouzlo nosičů je v tom, že je to takovej hmotnej důkaz o tý muzice. Nemusíš si to mít kde přehrát, hlavně, že si tím podpořil tu kapelu. A taky to vypadá dobře na poličce.

Ještě před vaším debutem se na bandcampu objevil single Viva la Malorca, který je jediný nazpívaný v češtině. Chtěli jste původně zpívat právě v rodném jazyce?

Ten song byl spíš takový experiment, kdy jsme se prostě pokoušeli zjistit, jak to bude česky fungovat. Vznikal ve stejné době jako songy, které jsou na desce. Nakonec jsme ho tam ale nezařadili, protože se od ostatních odlišovat. Nejen tou češtinou, má i trochu jinou atmosféru než ty ostatní věci. Tak jsme ho vydali samostatně.

Pracujete už na nějakých nových věcech?

Jo, už máme hotový další dva songy. Ještě nějaký k nim přibudou a vyjde to dohromady na dalším EP. Ted už máme nějaký směr a koncept, za kterým bychom se s další tvorbou chtěli vydat. Tvoříme s tím, aby nám to sedělo do konceptu. Je to rozdíl oproti první desce, která byla dost různorodá. Formát EP nám z hlediska tvorby připadá nejlepší. Je lepší vydávat častěji menší alba, a i proto další deska bude určitě taky EP. Je to pro nás taky do určit míry jednodušší.

Co byste si ještě přáli, aby vás kromě nový desky potkalo?

Máme takový dlouhodobý sen, že bychom si chtěli zahrát na festivalu Duna Jam v Itálii. Teď ale hlavně chceme prostě hrát co nejvíc a těšit se, kam nás to zavede. Nejradši samozřejmě hrajeme po klubech, máme v oblibě menší, špinavý prostory, který se tak nějak podobají i naší zkušebně. V budoucnu bychom si rádi zahráli třeba s Northlane, který by nám mohli dělat předkapelu.