Izurewara - (no album)

Proudí recenze vol.23

Co přesně slovo Izurewara znamená, to ví asi jen Lojd. Podstatné ale je, že se právě pod tímhle jménem ukrývá nový hudební subjekt na domácí scéně, který v druhé polovině března vyslal na bandcamp svoje první stoprocentně DIY demo nazvané (no album). Kapela, kterou zatím tvoří dvojice Lojd a Filip, je pohrobkem skupiny Ratpack, jenž se rozpadla někdy v roce 2019.

Lojd má v novém projektu na starosti texty a zpěv, Filip zase obstarává všechny potřebné nástroje. Ještě čerstvé demo má v budoucnu následovat celá deska a v ideálním případě i další členové, díky kterým bude moct Izurewara hrát taky naživo. Do té doby máme k poslechu alespoň tři skladby o celkové délce asi deset a půl minuty. Tři skladby plné zloby, melancholie a křiku.

Zatímco Ratpack hráli víceméně čistokrevnej společensky angažovanej hardcore, Izurewara mi nejvíce ze všeho připomíná šestiminutové post - black metalové nebo blackgazové skladby, natlačené do hc punkových tří minutových struktur. Texty jsou osobní, temné, a tam, kde se mezi melodiemi kytar, hřmícími bubny a napjatým řevem, najde trocha volného místa, tam se na povrch dere také intimní atmosféra bolestivého ema.

Trojice skladeb má podobnou strukturu. Klasickou sestavu sloka-refrén-sloka budete hledat marně, písně se totiž nesou na vlnách gradujících a mírně se proměnlivých melodií, po kterých plujou lodě krátkých a často se také opakujících slok. A jak postupně vlny sílí, každá ta sloka zní tak trochu jako refrén sám o sobě, a to alespoň do chvíle, než ji semele ta další, zase o trochu silnější.

Vokály jsou v písních dobře slyšet, mají sílu, a tam kde je to potřeba, působí dostatečně naléhavě. Většinu nahrávky si drží svůj standard, a jen párkrát se vydají směrem k nějakému experimentu. První přichází v úvodní skladbě Tím stejným nožem, a jde o mluvené slovo, které ale intonací ani barvou příliš nezaujme. Naopak menší úniky do vyšších poloh v poslední Dva prsty do krku jsou zajímavá drobnost, a v budoucnu by se měly určitě promítnout i do dalších tracků.

Trojice songů disponuje skvělou kytarou, a to obzvlášť v místech, kde opakující se melodie podtrhují emotivní křičené sloky. DIY zvuk a mix je na nahrávce až na drobnosti skvělý. Tou drobností jsou bicí, které třeba v ohlušujícím závěru skladby Ze dna IV: nikdy jsem nebyl pryč zní trochu prázdně. Rozhodně ale nejde o nic, co by kazilo jinak dobrý dojem z výsledného zvuku nahrávky.

Post-metalové aranžmá skladeb se v rukách Izurewary potkává s intimními texty, které by se mohly uchytit i v již zmíněném pokojovém emíčku, jaké dělají třeba brněnští souputníci kapely Kruhy. První skladba nabízí v textu skvělou metaforu pro mezigenerační střety, boje a pochybení, který si chtě nechtě předáváme dál a dál. "V generační štafetě předáváme nůž. Koloběh bolesti hlavně nepřeruš."

Ze dna IV: nikdy jsem nebyl pryč zase navazuje na trilogii skladeb z již zmíněné desky Mor od Ratpack a ukazuje, že některé jizvy se hojí pomalu, a některé problémy jen tak nezmizí. Tohle je čirá osobní deprese. "Vidím zase barvy, skutečnosti věrný, nejsme černobílí, jsme černočerní." Závěrečná Dva prsty do krku pak nadhazuje téma pokřivených ideálů ženské krásy navlečené na ponurý a bolestivý osobní příběh. "Sypala ze sebe takzvaný rady, pro krásu se trpí především hlady." Závěrečné dva řádky skladby podpořené utichajícími nástroji jsou pak super zakončením tohohle povedeného dema. Teď se jen nechat překvapit, jak to s Izurewarou bude dál...