Hippie Chippies - Easy Breezy

Proudí recenze vol.27

Mělník je prý aktuálně takový malý český Seattle. A tak není divu, že právě odtud vzešla v loňském roce deska, která s trochou nadsázky naučila punkáče poslouchat country. Řeč je samozřejmě o albu Easy Breezy, které naživo při patnáctihodinové session nahrála kapela Hippie Chippies. Z tohohle posezení vznikla téměř čtyřiceti minutové deska s celkem čtrnácti skladbami, ukryté pod vkusným cover artem s pořádnou hippie károu.

Základem Easy Breezy jsou různě staré nápady frontmana kapely Bohouše známého z Anyway nebo Dead Letters. Těm pak sekunduje Elvis ze stejných kapel, Adam a Albert z The Oxx, a Pípa z Cirguz nebo The Junk Food. Výsledek hudebně i náladou osciluje někde mezi punkem, folkem a country. Spíše než zadkem zpoceným ze sedla a kouřem z hlavní revolverů čpí ale z nahrávky kamarádství a společná pohoda užitá někde na čundru nebo u táboráku za městem. A to je pro Easy Breezy určitě plus.

Deska působí, jako by základem každé skladby skutečně byl jeden výrazný Bohoušův nápad - většinou melodie, kolem které následně song vznikl. Skladby Hippie Chippies jsou jednoduché, bez zbytečných výmyslů, ale přesto dostatečně nápadité. A tak se nakonec jen minimum z vysokého počtu songů na desce nějak ztrácí nebo příliš podobá ostatním. Naopak nejvíce vyčnívají některé ze svižnějších zářezů Easy Breezy, tedy skladby jako Ain't Go Home Alone nebo Fucking Lucky.

Kolem výrazných melodií, které jsou základním kamenem většiny skladeb, se vrství další drobnější hudební prvky, obměny a repetice. Celková kombinace se pak u některých písní, jako třeba u Hidden Boogie, opotřebuje rychleji, u jiných o dost pomaleji, a u některých jsem se k momentu, kdy mě nápad začne nudit, pořád ještě nedostal. Nejpočetnější kategorií je určitě ta prostřední, a to určitě není pro Hippie Chippies špatný výsledek.

Bez ohledu na to, jestli je Easy Breezy výborná anebo špatná deska, ji nikdo nemůže upírat, jak upřímná, přirozená a živelná je. A to nejen díky živému nahrávání, ale zejména skvělým vokálům. Hlavní zpěv není technicky dokonalý, ale skoro by i byla škoda, kdyby byl. Má nápaditou nakřáplou barvu, která si s celkovým hudebním aranžmá skvěle rozumí. To samé platí i pro zpěvy v pozadí, které někdy plní funkci druhého hlasu a jindy jen tak halekají a výskají. I ony zní hrozně přirozeně a výrazně přispívají pohodové atmosféře celé nahrávky. Nejspíš právě díky zajímavým vokálům jsou často zábavnější i pomalejší skladby, jako je třeba Lonely and Blue.

To, že Easy Breezy stojí a padá na výrazných a jednoduchých melodiích má dvojí důsledek. U některých písní máte pocit, jako byste je znali dlouhá léta, a působí na vás jako skvělé halekačky do klubu nebo k táboráku. U jiných, kde vám stavební nápad prostě nesedne, si zase začnete po několika posleších desky pohrávat s myšlenkou, jestli těch 40 minut Easy Breezy není nakonec opravdu trochu moc. Do jaké kategorie ten který track spadne pak už nejspíš nejvíc záleží na uších každého z vás.

Jaký je teda finální verdikt nad tímhle mělnickým úkazem? Já vlastně sám nevím. Někdy mi deska dohraje, a já mám chuť střílet kolem sebe z koltů superlativy, a jindy si zase říkám, že to vlastně zas taková paráda není. Na Easy Breezy je tak nejspíš třeba se nejprve správně naladit. A to půjde nejlépe s partou kamarádů někde u společného posezení - tedy ve stejném prostředí, v jakém byla deska nahraná. Pak nejlépe doceníte ten její živelný a pozitivní náboj, kterým se vás Hippie Chippies pokouší od boku trefit mezi oči.