Decultivate: S prvním killem na podiu spadne všechna nervozita
Ahoj, vítejte v Brně. Jaký je váš vztah k tomuhle městu?
R: Já mám k Brnu vztah veskrze pozitivní. V Kabinetu Múz jsme s Decultivate hráli svůj druhý koncert.
O: Brno je super. A další koncert tu bude za chvíli na Pushteek Festu s Baptists.
Je podle vás Kabinet Múz nejlepší klub v Brně?
R: Určitě. Vždycky je tam perfektní atmosféra a přijde hodně lidí. Taky je tam skvělej zvuk.
O: Zrovna jsme o tom mluvili, když jsme sem jeli. Je to asi vůbec nejlepší prostor, kde se teď dá hrát.
Poslední dobou se podle mě o Decultivate hodně mluví, vnímáte něco podobnýho?
R: Vnímám to. Lidi nám říkají, že hrajeme docela velký akce, že je nás všude vidět. Jednu dobu nás možná bylo až moc, tak jsme to trochu ořezali a omezili koncerty v Praze. A tak hrajeme třeba v Brně.
Napadlo vás v začátcích kapely, že se rychle stanete jedním z nejskloňovanějších jmen scény?
R: Já jsem nad tím takhle nikdy nepřemýšlel. Nás baví takhle hrát a je prostě super, že od začátku jsou na to od lidí kladný reakce.
O: Mě to napadlo ještě když jsem ještě nebyl v kapele a viděl jsem první koncert v Plzni. Věděl jsem, že tam chci hrát, že to bude skvělý.
R: Jinak kapelu jsem založil já s bubeníkem Marianem, když jsme si zkusili jen tak zajamovat ve zkušebně. Zjistili jsme, že jsme na jedný vlně a z té zkoušky vznikl asi hodinovej záznam. Shodli jsme se v tom, co chceme hrát, a že v tom nechceme dělat žádný kompromisy. Bylo to strašně přirozený a pak se to nějak prostě rozjelo.
Myslíte, že ta přirozenost je důvod, proč se o vás teď tolik mluví? Že je to něco, co ne všechny kapely najdou?
O: V kapele prostě musí fungovat nějaká chemie, je to pak poznat a cítit. Cítí to kapela i lidi kolem.
R: Já jsem hlavně bytostně přesvědčenej o tom, že v tý muzice nijak nekalkujeme, že to není dělaný, aby se to zalíbilo nějaký skupině lidí. Nemám pocit, že bych se musel nějak přizpůsobovat. Hlavně se tím bavíme.
Letos jste vydali splitko s izraelskými Ostra Torn. Jak vznikne spojení mezi českou a izraelskou kapelou?
R: Seznámili jsme se, když jsme hráli v Izraeli v roce 2017. Od tý doby jsme společně odehráli spoustu koncertů a pak si řekli, že uděláme společnou nahrávku.
O: Celý to mělo hodně přirozenej průběh.
R: Ta nahrávka i docela zmizela naštěstí. Vyšla v létě a teď máme několik posledních kusů. Paradoxně je jich k dostání méně než EP Milovat.
Zatímco zmíněné Milovat vznikalo ještě v původní sestavě, splitko už v té současné. Jaký to byl rozdíl?
R: Jiný to určitě bylo, ale to i díky době, v jaký se nahrávalo. Milovat byl první pokus zaznamenat naší hudbu nějakým profesionálním způsobem s tím, že jsme vůbec nevěděli, jak to vlastně bude znít. Splitko oproti tomu už mapovalo tu změnu a potvrdilo současnou sestavu.
Vaše songy mají krátkou stopáž a jsou dost úderný. Jak dlouho trvá složit pět takových songů do splitka?
R: Někdy to trvá hrozně dlouho. U nás ale funguje zákon posledních 15 minut ve zkušebně.
O: Jojo, vždycky když si říkáme, že už jdeme pryč, tak z nás něco vyjede.
R: Přesně. Zrovna dneska jsem přemýšlel o tom, že některý songy už máme vymyšlený, už je i hrajeme živě, a pak si po pár měsících řekneme, že je chceme předělat a změníme je. Jiný zase vznikají snadno a rychle, třeba za dvě zkoušky.
A jak u vás zkoušky a tvorba novýho materiálu vypadají?
R: Je to spíš o společnym jamování. Nejsem ten typ kytaristy, co by nosil nápady z domova. Já k tomu spíš potřebuju bubeníka. Muzika vzniká hlavně ve zkušebně.
Texty ze splitka působí skoro jako nějaký konkrétní příběh, je za tím nějaký koncept?
R: Nechceme mluvit úplně za Zdendu, protože texty píše on. Ale vím, že se dotýkají sebereflexe, pochybování o sebe a samém a fungování člověka ve společnosti. Je to ale hlavně moje interpretace.
Váš song Vzpomínka na noc na čtvrtého se od ostatních dost liší, hlavně svou délkou. Proč je jiný než ostatní?
O: Myslím, že je to první song, který jsme dělali dohromady v nový sestavě. Jeho vznik potvrdil ten zákon patnácti minut.
R: Některý songy, co jsou na splitku, jsme měli napsaný už před změnou sestavy. Tenhle je ale první společná práce po změně. Není za tím nijak zvláštní koncept, vyšlo to tak nějak přirozeně. A text na bandcampu chybí proto, že to není Zdendy text, ale je to báseň od Victora Huga.
Za necelý tři roky jste koncertovali se spoustou zajímavých jmen. Jaký to je hrát s velkýma kapelama jako jsou třeba Daughters?
O: Třeba s Daughters jsme se v podstatě nepotkali
R: Jo, oni byli zašití v backstage a viděli jsme je vlastně až na pódiu. Při takových koncertech je tam určitá nervozita, která je o něco větší než normálně. Nakonec si ale řeknu, že si jdu zahrát to svoje a nebudu se starat o to, že tam je třeba čtyři sta lidí. My máme navíc se Zdendou stejný stav, a to že s prvním killem na pódiu z nás všechno spadne.
O: Je to o něco větší stres, protože vše musí organizačně šlapat. Na všechno je tam málo času. Ve výsledku si tak ten koncert nakonec míň užiješ, protože jsi kvůli okolnostem pod větším tlakem.
R: Je pravda, že to musí být precizní ohledně time managementu a tak. S Daughters jsme měli hrát ve čtvrt na devět, tak jsme přesně ve čtvrt na devět fakt začali. Není tam prostor pro nějaký punkování. Ale je logický, že větší koncerty musí mít jasný řád.
Máte před začátkem hraní nějakej rituál nebo pozdrav?
R: Zdenda nám nedávno začal dávat pěstičky.
Zahráli jste si i na festivalech. Jak se vám hraje na tak specifických místech jako je Obscene Extreme nebo Brutal Assault?
R: Obscene byl hodně specifický hracím časem. Hráli jsme v sobotu v deset ráno jako úplně první kapela. A mě došlo, že se mi nikdy nestalo, abych stál na pódiu, a přitom cítil zubní pastu. Bylo to zvláštní.
O: A na Brutalu jsme naopak hráli hrozně moc pozdě. Jako poslední kapela v ten den až někdy po druhý ráno.
R: Tam to bylo trochu náma přetáhla a na nás, i když už po nás nikdo nehrál, se trochu tlačilo ať jsme rychlejší. Ten koncert byl pro mě poučení, nastavil jsem si tam totiž debilní zvuk.
Je nějaký váš koncert, který byste rádi vyzdvihli? Kvůli výjimečné atmosféře nebo tak?
R: Mě hrozně bavil ten koncert s Daughters. Byl tam hrozně heavy zvuk a vibrovalo nám celý pódium.
O: Jo, tam se třásla podlaha. Mně to zase nevyhovovalo, brněly mě paty.
R: Ale, ty seš starej. Já mám naopak rád, když to vibruje, když to cítíš. Specifický byly i koncerty v Izraeli, to byla asi největší divočina, kterou jsme letos hráli. V Tel Avivu třeba skončil Zdenda s hlavou proti betonu. A beton vyhrál.
O: Tam to bylo šílený. Nejezdí tam tolik kapel z venku a zdá se, že koncerty jsou tam pro lidi svym způsobem vzácnější.
Je někdo, s kým byste si ještě fakt chtěli zahrát?
R: Já jsem se hrozně těšil na Rotten Sound, s kterýma jsme měli hrát. Ale oni odsunuli celý turné někam jinam. S nima bych si ale zahrál, strašně by nás totiž smetli.
O: Jo, to by bylo super.
R: Těšíme se i na Baptists v únoru. Je to jedna z kapel, díky kterejm hrajeme, takže bude skvělý si s nima zahrát. Oni nejsou tak aktivní a v roce 2020 odehrají v Evropě jen tři koncerty, a všechny tři hrajeme s nima. Věřím, že dojde hodně lidí.
Co vás dál čeká přes zimu a v úvodu roku 2020?
R: Začátkem roku budeme zase nahrávat, bude to ale spíš takový single. Dva nebo tři songy. Možná to ani nebude mít fyzický formát, nebo třeba jen na kazetě. Cílem je vstoupit do novýho roku s novou nahrávkou a posunout to zase o kus dál. Na jaře určitě nějaký koncerty a v létě snad pojedeme na tour s další izraelskou kapelou na dva nebo tři týdny.
Kromě Izraele, kde všude už jste se už s kapelou podívali?
R: Francie, Švýcarsko, Německo, Polsko, Slovensko: Tam nám jde poslední dobou karta. Když tam hrajeme, je tam vždy dost lidí a je to super. Hráli jsme v Maďarsku, Itálii, Slovinsku, a to je zatím myslím vše. Sháněli jsme i koncerty ve Skandinávii, měli jsme tam domluvený Dánsko a Norsko. Chtěli jsme to ještě propojit se Švédskem, to se ale nepovedlo, tak jsme celou tour nakonec odložili.
A kde se vám hrálo nejlíp? Hodně kapel si často chválí třeba Německo.
R: V Německu jsou vždycky dobrý koncerty, to samý Slovensko.
O: Německo je super hlavně tím servisem a tím, jak se o tebe starají organizátoři.
R: Speciální koncert jsme měli ve Slovinsku, kde jsme hráli v přepravním kontejneru a bylo to strašně divoký. Mě tam vytáhli nad hlavu, Radim, ještě bývalý zpěvák, se zase rozeběhl a najednou byl mimo kontejner, mimo hrací sál, a podobně.
Jaký to v dnešní době vůbec je bookovat koncerty po Evropě?
R: My naštěstí máme hodně kontaktů na lidi, kteří nám vždy vyjdou vstříc. To je super. Vždycky je dobrý znát lidi osobně a propojit se s nima. Takový to mailování na slepo s prosbou o koncert úplně nefunguje.
O: Je to hodně o vztazích. Každej v kapele už má nějakou historii, a tak využíváme ty kontakty, který jsme si postupně vybudovali.
Když už jsi nakousl tu historii. V jakých dalších kapelách jsme vás mohli či pořád můžeme slyšet?
O: Já hraju třeba v Esazlesa a také ještě v jedné death metalové kapele.
R: Já hraju ve Flowers for Whores a teď bych taky mohl slavnostně oznámit, že s bubeníkem z Lycantrophy jsme si udělali novej power-violence projekt. Je to největší rip off westcoast v devadesátym třetím roce. Dřív jsem se ještě pohyboval mimo hardcore sféru a hrál jsem v post stoner kapele.
Oba teda teď máte dvě aktivní kapely. Dá se to zvládat, nebo vždy jedna musí mít přednost?
R: Větší prostor má pro mě Decultivate. Flowers se tak často nescházejí, takže se to tolik netluče a nemusím mít žádnou Sofiinu volbu. Je přirozený, že Decultivate vycházejí jako priorita.
O: Pro mě v současnosti taky ne, protože ostatní kluci z Esazlesa mají zas Povodí Ohře, který teď dost frčí. Esa jsou tak trochu v útlumu a Decultivate teď zase víc valí.
A jak si s Decultivate krátíte cesty na koncerty?
R: Já jsem na tohle objevil skvělou věc. Stáhl jsem si dokumenty BBC Planety a celý víkend na Slovensku jsem si je pouštěl a bylo to super.
O: A když si je zrovna nepouštěl, tak nám v autě vyprávěl o tom, co všechno viděl a jaký znalosti teď má.
R: Jojo, naše cesty po Evropě teď budou edukační. Jinak taky posloucháme muziku, ale jak děláme hluk a pohybujeme se mezi kapelama, který ho dělají taky, tak si pouštíme vždycky něco trochu mimo. Hodně jsme teď poslouchali třeba Óm nebo Grails.
O: Óm jsou skvělý. Poslouchali jsme je třeba na cestě do Jeruzaléma. I díky tomu se mi to zarylo do paměti. Nádherný souznění místa a hudby.
R: Óm jsou s Jeruzalémem spojený. V roce 2007 tam hráli v jednom pidi klubu a stihlo je něco, čemu se říká jeruzalémský syndrom, kdy člověk začne mít pocit, že je mesiáš a že musí založit svou vlastní církev a s ní všechny spasit. Oni tam pak odehráli úplně mystickej pětihodinovej set, při kterym po lidech házeli kousky hašiše, aby si to užili a procítili to s nima. Já jsem tím byl ovlivněnej a chtěl jsem, abychom je tam poslouchali.
Který kapely vás inspirovaly nebo pořád inspirují?
R: Určitě jsou to třeba Cursed, to je společný jmenovatel pro celý Decultivate. Jejich desky na nás mají velkej vliv. Byla to taky první kapela, na který jsme se s Marianem shodli, když jsme Decultivate zakládali. Obecně se na kapelách, který nás baví, hodně shodujeme
O: To jo, další jsou určitě Daughters, kteří vydali nejlepší nahrávku roku 2018.
R: A taky Converge. To je věc, která se nás drží pořád. Tahle kapela s každou nahrávkou smete s prstem v nose celou scénu. Jsou úplně o tisíc levelů jinde.
O: Je to tak. Ostatní kapely se je pak snaží dohnat a Converge pak vydají další desku a jede to zase znova a scéna se zase učí něco jinýho.
Je to podobný i když tvoříte vaší muziku, že se takhle shodnete? Nebo se při tom u vás potkávají různý vlivy?
R. To mě nikdy pořádně nenapadlo. Nikdy se asi nestalo, že by to někdo z nás cítil nějak jinak než ostatní, když skládáme nový věci.
O: Určitě to trochu řešíme, když ladíme detaily songů. Ale není to o tom, že by někdo přišel a byl celkově nespokojenej s tím stylem. To se nám zatím nestalo.
R: Tohle naštěstí fakt vůbec nemusíme řešit, že by chtěl někdo nějak uhnout z toho našeho směru.
Ondra Daughters rezolutně označil za nejlepší loňskou desku, jaký jiný nahrávky vás oslovily v poslední době?
R: Já si dělám seznamy. Počkej, podívám se
O: Já mám seznam taky.
R: Bavila mě deska Full of Hell, taky Blood Years od Russian Circles. Mám tu taky nový Earth . Japonská kapela Friendship, která letos vydala desku s neuvěřitelným tlakem, kterej jsem snad jinde ještě neslyšel. Super jsou noví Wolfbrigade, je to skvěle heavy. Potěšila mě taky nová Phobia, jejich poslední desky nebyly nic moc, ale ta nejnovější je přímočará a baví mě.
O: Já za 2018 tady mám zase domácí scénu. Ravelin 7 nebo Five Seconds to Leave.
R: Já si vždycky myslím, že českou scénu si nemusím psát, že si jí budu pamatovat. Ale očividně nepamatuju, takže teď nevím. Pořád mě baví objevovat nový věci a takhle si to hlídat a zapisovat.
Je na závěr něco, co byste chtěli říct, a já se nezeptal?
R: Chtěl bych jen říct, že v roce 2020 bych si rád zahrál v Sokolově. Měli jsme tam čtyřikrát jet, a ještě se to nepodařilo. Momentálně je prostě jednodušší zabookovat turné v Uzbekistánu než dojet do Sokolova.