David Gold a život jménem Woods of Ypres

"By the time you read this, I will already be dead. Do not reply to this, it is only to be read. By the time you read this, I will already have been killed. Do not reply to this, but notify my next of kin." Tří dny před štědrým dnem se v roce 2011 vracel kanadský multi-instrumentalista, zpěvák a výjimečný textař David Gold na Vánoce ke své rodině. Domů už se ale kvůli jinému autu jedoucímu v protisměru nikdy nedostal.

Když jsem necelý rok po Davidově tragickém úmrtí objevil jeho kapelu jménem Woods of Ypres, otevřely se mi dveře do hlubin hudby. Zjištění, že je část textu v úvodu pravdivá mně podivným způsobem zasáhlo. Právě hudba, a hlavně texty Woods of Ypres, se ale staly Davidovým odkazem. Odkazem, který snad dodnes promlouvá k tisícovkám lidí po celém světě a pomáhá jim vyhrávat jejich každodenní bitvy. "A moment of silence for the dead, but not one moment more," vyzýval David k opěvování živých, spíše než k pláči nad mrtvými. Já jsem k tomu prvnímu ale nikdy nedostal příležitost, a tak mi zbývá jen druhá možnost. 

Woods za black metal, Ypres za Kanadu

Cesty Woods of Ypres, kanadské kapely oscilující mezi black a doom metalem, byly klikaté v mnoha ohledech. Ať už šlo o časté obměny členů nebo o změnu domovského města kapely. Vždy se ale uprostřed Woods of Ypres nacházela jedna jistota - a tou byl právě její zakladatel David Gold. Pro původně nadějného mladého sportovce, kterého zranění posadilo na střídačku, se Woods of Ypres staly doslova celým životem. Hudebním záznamem jeho neveselého příběhu protkaného smutkem i snahou o pochopení a docenění.

Gold byl tvůrčí silou za vším, co kdy Woods of Ypres světu předaly. Jen na jedné desce kapely nezpívá a jen k jedné nenahrál bicí. Na všech albech se podílel jako kytarista, a hlavně napsal veškeré texty, které se brzy staly poznávacím znamením a hlavní zbraní kapely. V období mezi lety 2002 až 2011 vydala kapela debutové EP a čtyři dlouhohrající desky. Nahrávky se postupně posouvají od black metalových kořenů, k doom metalu, a v samotném závěru i ke gotickým vlivům. Vydání posledního alba, které jako vůbec první vzalo pod křídla velké vydavatelství Earache records, se už David Bohužel nedožil. Přičemž právě tahle deska měla potenciál konečně přinést kapele, které David Gold zasvětil život, zasloužený úspěch.

Woods of Ypres v čase -

• 2002 - Against the Seasons: Cold Winter Songs from the Dead Summer Heat (EP)
• 2004 - Pursuit of the Sun and Allure of the Earth (Full-length)
• 2007 - III: The Deepest Roots and Darkest Blues (Full-length)
• 2009 - IV: The Green Album (Full-length)
• 2011 - Home (Single)
• 2012 - Woods 5: Grey Skies and Electric Lights

Hudebně Woods of Ypres nebyli nijak převratnou kapelou. A to i přesto, že některé songy jsou dodnes opravdu skvělou ukázkou toho, jak lze propojit black a doom metal. Jak se pohybovat na hraně mezi zběsilostí a tíživou temnotou. "Od pekelně rychlých částí k pekelně pomalým, tak zní Woods of Ypres - riff, blast, blast, blast, fill, fill, fill a DOOOOOOM," žertoval David. Hudební inspiraci kapela hledala ve jménech jako Borknagar, Arcturus, Katatonia, Amorphis nebo Agalloch, přičemž se ale snažila najít originální kanadský sound. "Občas napůl žertuji že zníme jako když se potkají HIM a Darkthrone."

Avšak namísto toho, aby si kapela společně vychutnávala pozitivní odezvu na nejnovější a oceňovanou desku Woods 5 - Grey Skies and Electric Lights, se téměř ihned po Davidově smrti rozpadla. Bylo zřejmé, že bez něj neexistuje cesta, jak v projektu pokračovat. Místo po Woods of Ypres pak zaujali Thrawsunblat, do kterých se přemístili zbývající členové. I v nich ale stihl David Gold zanechat svůj otisk. Kromě toho, že nahrál bicí na demo, vymyslel také název kapely. "Jsme z Kanady a cokoliv zahrajeme, bude jen bastardizovaná verze evropského metalu. A Thrawsunblat je jedním z nás - basatardizovaná verze něčeho evropského, zkomolená fráze "Trash and blast!" Tahle citace věrně vypovídá o další Davidově touze - dostat Kanadu jako samostatný subjekt na metalovou mapu.

Říkáme mu Our David

David Gold se narodil v roce 1980 v kanadském městě Saul Ste. Marie, a právě na cestě do tohoto města také při dopravní nehodě zemřel. Za jedenatřicet let života toho však stihl udělat hodně, a to nejen ve Woods of Ypres, které se mu staly životní láskou i prokletím.

Kam šel David, šlo za ním i Woods of Ypres. Nejspíš právě proto, a také protože s emočním Davidem nebylo někdy snadné vyjít, se v kapele vystřídalo na dvacet dalších muzikantů. A Woods spolu se svou vůdčí postavou sídlili v Torontu, Windsoru, Ontariu i v již zmíněném Saul Ste. Marie. A spolu s ním se také ponořili do záhrobí.

I přesto, kolik pozornosti David kapele věnoval, stihl ve svém krátkém životě několik dalších zajímavých věcí. Získal tři univerzitní diplomy a pracoval jako učitel angličtiny. Tato práce ho zavedla do Kuvajtu nebo Koreji, kde také chvíli bubnoval v death metalové kapele Necramyth. Pracovně se chystal také do Dubaje. Další součástí Davidovo života bylo vydavatelství Krankenhaus records, které se ale s postupem času stále více soustředilo právě na Woods of Ypres. "S vydavatelstvím teď nemám jiné plány než se soustředit na vlastní kapelu. Woods of Ypres nyní patří veškerá moje pozornost," svěřil se David.

Právě v objemu času a sil, které věnoval kapele, se odrážely jak výhody, tak některé problémy Woods of Ypres. Patřily mezi ně rozpory mezi muzikanty i bolest, kterou Davidovy způsoboval fakt, že se jeho životu přetvořenému do hudební podoby nedostává dostatek pozornosti a odezvy. To dokazuje i část rozhovoru, který vznikl jen několik dní před tragickou dopravní nehodou. "Věřil jsem, že v tomhle věku už dosáhnu více věcí. Z mé hudby je dar světu. Dar, kterému jsem obětoval celý život, a za který se mi nikdy nevrátilo tolik, aby mi to život zlepšilo. Jsou to ale rizika, která jsem přijal, když jsem začal dělat hudbu."

O použité přízvisko Our David se po Goldově smrti zasloužila jeho matka Ester Gold, nebo také mama Gold, která dodnes pečuje o odkaz svého syna. Vzala pod svá křídla nejen vzpomínky na Woods of Ypres, ale také všechny fanoušky kapely, kteří ji po Davidově smrti kontaktovali. "Stejně jako David se snažím se mít čas na každého, kdo to potřebuje. On vždy říkal, že v jeho hudbě jsou ukryté zprávy pro lidi, kteří je potřebují slyšet," uvedla v rozhovoru z loňského září. Ve stejném rozhovoru také potvrdila, že David toužil ve všem po dokonalosti, a trápilo ho, když nebyla oceněna. Stejně jako v případě Woods of Ypres.

Právě mama Gold několik let po smrti svého syna prozradila, že se David chystal kromě Woods of Ypres vydat také svou sólovou nahrávku. Ta si prý brala inspiraci z hudby Nicka Cavea, kterého David obdivoval.

Chci psát o tom, za co se ostatní lidé stydí

Dostáváme se k jádru pudla. K tomu, co dělá z Woods of Ypres ony Woods of Ypres. A to jsou texty. David držel otěže nad každým aspektem kapely, ale texty jsou vůbec tou nejvíc Goldovskou součástí Woods. A také obrovskou součástí Davidova života, který v nich často reflektoval i více, než bylo jemu samotnému milé. "Texty se mně týkají hrozně moc. Každý ze songů vychází z něčeho, co se mi doopravdy stalo, a já kolem toho později vystavěl text. Je to skoro prokletí. Občas se s někým potkám a napadne mě, že z toho člověka jednou bude náš song," vysvětloval.

Kdyby se měla témata textů Woods of Ypres shrnout do pár slov, vznikne množina podobná téhle: smutek, deprese, smrt, příroda, mezilidské vztahy. Proč se David při psaní zaměřil právě na tato témata vysvětlil jasně. "Píšu o životě. O věcech, za které se možná jiní lidé stydí. Kdyby můj život vypadal jako Dračí doupě, vypadaly by texty Woods of Ypres jako klasické metalové texty. Ale náš život tak kurva nevypadá."

Zmínka o tom, že texty Woods of Ypres vyjadřují i věci, za které se ostatní lidé stydí, hezky vystihuje povahu lyrics samotných. Jsou velmi osobní a bolestivé. A přesto dávají pozornému posluchači paprsek naděje, který svítí na cestu ven z depresí, smutku a sebepohrdání. "Texty píšu ve chvílích, kdy je mi nejhůř. Kdy nevím, co mě čeká. Nechávám smutek, aby mě spolknul a vkládám do textů hodně ze sebe. Občas se sám sobě divím, proč si tak ubližuji. To, co působí, že je jen pro zábavu, je opravdové a bolí. Ty texty jsou pro mě až moc osobní, a v tom jsem možná selhal," uvažoval David. Právě fanoušci kapely, které jeho texty přenesly přes těžké chvilky jejich životů, by s ním ale v tomto jistě nesouhlasili. Davidovo utrpení, které se odrazilo v naprosté upřímnosti a opravdovosti textů, pro ně bylo krokem na cestě k vysvobození.

I přes všechno osobní zapojení je ale psaní textů, stejně jako skládání hudby, část řemesla. A to potřebuje své metody. Ty měl i David. "Když začínám s textem, vidím dvě možné cesty. Jednu snadnou, která možná zní lépe, a druhou provokativní a náročnější. A po ní se většinou vydávám. Schytal jsem za to spoustu kritiky, ale také chválu za upřímnost. A na konci dne mám vždy alespoň radost, že přestože jsme metalová kapela, tak lidí diskutují o našich textech," vysvětloval David.

V jednom z psaných rozhovorů pak uvedl krátký a velmi výstižný výčet věcí, které ho při psaní inspirují. Zněl takto: práce, stres, dluhy, nedostatek spánku, zklamání, nespokojenost, frustrace, zima, byt s jednou místností, večerní zprávy, večeře pro jednoho a pivo pro dva.

What did the birds sing about?

A Meeting Place and Time je nejspíš vůbec první z linie doomových balad kapely, které se jako červená nit táhnou diskografií Woods of Ypres. Píseň, která ještě v black metalových počátcích nastínila to nejlepší, co se v lesích Ypresu ukrývá - balady kombinující tíživý smutek s epickými a chytlavými melodiemi. "Je to skladba o rozchodu, kterým si musí projít každý z nás," okomentoval píseň David. To téma je zřejmé: první láska, nejistota a místo v čase a prostoru, které sice mohlo být začátkem velkého milostného příběhu, ale stalo se opuštěným památníkem nenaplněné lásky. "A meeting place and time, of which neither of us will show." Song nesvaluje přílišnou vinu ani na jednu stranu, jako spíš na život jako takový, na kruté zákony prvních lásek. A snad i proto jeho protagonista v závěru překonává sám sebe, dospívá a začíná chápat, jak funguje nejen svět kolem, ale i ten uvnitř nás. Na to, že má skladba devět minut je v ní zdánlivě textu málo. Řečeno je ale vše podstatné.

Léto nikdy nebylo Davidovým oblíbeným ročním obdobím. Horko, pomíjivé lásky a přebujelá radost všude kolem - to jednoduše nebyl koktejl pro člověka jeho střihu. Slunce je jen "substance, která působí na všechny kolem, ale na tebe nemá efekt." A tak zatímco většina z nás pociťuje smutek z ročních období spíše v zimě, v Davidově případě to bylo naopak. A právě o tom je Allure of the Earth. Další z doomových balad, které očividně patřily k tomu, na co byl David v portfoliu Woods pyšný. "Je to skladba o letních depresích, o touze po stínu a chladných zdech hrobu v zemi." A odpor k létu je v ní z počátku vyjádřen opravdu poetickým způsobem. Ten ale s postupujícím songem působí stále syrověji a upřímněji - David bez obalu zpívá o touze zemřít, najít v zemi klid před vším tým zbytečným rozruchem. Touze, před jejímž vábením ho nakonec uchrání jen několik měsíců v izolaci a o samotě. "To avoid the drama of the sun, sweat and tears." Léto není upřímné, léto je jen hra, která skončí s příchodem podzimu.

Your Ontario Town... je specifická skladba, která se vyjímá nejen v tomhle výběru, ale i v celkové náladě písní Woods of Ypres. A trochu podivně je to také jeden z prvních hitů kapely. Textově téměř rockový song o touze opustit rodný zapadákov, který ale hudebně nese těžký háv doom metalové skladby. "I'd lie awake, I could not wait, to leave this place behind." V době, kdy skladba vznikla viděl David Ontario jako pohřebiště. Hřbitov plánů a snů, kterým se nechtěl nechat pohltit. V písni pak spílá těm, kteří rezignovali a zůstali. Osobně mě tahle skladba v galerii Woods of Ypres příliš nezaujala, a i David se na ní s postupem let začal dívat jinak. "Ontario mi přišlo jako naprostá díra a já toužil vypadnout. Dneska se na to už dívám jinak. A nemůžu nic vyčítat těm, kteří tam zůstali. Měla to taky být rocková hymna pro místní garážový kapely. Všichni, kdo ji mohli hrát odsud ale vypadli." A tak se ze zamýšlené hymny stal polozapomenutý důkaz o cestě ke smíření s minulostí, kterou David s Woods of Ypres ušel.

Asi vůbec nejúspěšnější skladba Woods of Ypres, a tak není divu, že se dostala do Davidova výběru. Je zřejmé, že skrytě velmi silně toužil po uznání za vše, co hudbě obětoval. A právě v téhle skladbě se mu jeho úsilí alespoň trochu vrátilo. I was Buried in Mount Pleasant Cemetary zároveň dál prohlubuje otevřenost Woods of Ypres k tématu smrti. Právě tu otevřenost, která se po Davidově úmrtí stala tak symbolickou. "I was buried in Mount Pleasant Cemetery, alone and unceremoniously." Spolu s dalšími skladbami, jako je třeba Adora Vivos nebo Death is not an Exit ukazuje píseň střízlivý pohled na smrt, jako na další krok v životě. Nic, kvůli čemu by bylo třeba truchlit nebo dlouze vzpomínat. Nic, co by se mělo tabuizovat. Příroda, ze které jsme povstali si nás jen vzala zpátky a jedna část koloběhu se uzavřela. A tak není proč se bát. Hudebně pak jde o jednu z nejméně tíživých skladeb kapely, což ukazuje i Davidovo přirovnání písně k některým skladbám Metalliky.

I na poslední desce si David stihl najít svůj oblíbený track. A tentokrát jsme se shodli. Travelling Alone je esencí toho skvělého na textech Woods of Ypres. Vyprávění o hledání sebe sama i místa v životě. Vyprávění o naprostém osamění a o ztrátě víry a marném hledání boha. Ten je metaforou pro štěstí. Štěstí, které každý kolem vidí a cítí, ale Davidovi jako jedinému uniká. "I can be thankful to be alive, but i despise this life. In all my years at best, I only learned how to survive." Tahle pasáž krásně vystihuje Davidův pohled na život, který mu přinášel jen málo radosti, a David sám si nejspíš nedokázal přesně odpovědět na to proč. A tak to bral jako dané: "You are too rich to hate. And I am too poor to love." Text ukrývající ohromnou porci smutku a beznaděje jde v písni ruku v ruce s přístupným hudebním doprovodem, který vytváří zajímavý kontrast. "Would I try to take away their hope, replace it with reality? Exchange their joy with my bleak view, and leave them miserable like me? Ptá se David v závěru. Odpověď už ale nedává. Nechává na každém, zda se skrze texty Woods of Ypres rozhodne vidět život optikou, jakou jej vnímal David Gold.