Ak prežijeme toto, prežijeme všetko. Daughters si podmanili Bratislavu

Ze stropu visí několik kabelů, Alexis Marshall polyká mikrofon, já mlátím hlavou do pódia. Doznívají poslední tóny. Láhev vody a pusa na rozloučenou, doslova. Daughters končí, do mého světa se vrací světlo a čerstvý vzduch. Čas na návrat na začátek.

Nedělní výlet do bratislavské Nové Cvernovky se do kalendáře červeným křížkem sám napsal hned poté, co jsem se o téhle akci dozvěděl. Američtí Daughters, jejichž loňská deska rezonovala hudebními médii znatelně a dlouho, v klubové atmosféře. Chci! Hledám spolujezdce! Jedeme!

Klub, který se nachází uprostřed bývalé školní budovy, mě vítá s otevřenou náručí ležérním prostředím a perfektním maté. Jediné, co naznačuje podobu akustického teroru, který se už chystá za dveřmi sálu, je instalace s nápisem "Ak prežijeme toto, prežijeme všetko". Přežil jsem, souhlasím.

Prvním krokem do víru jsou čeští Decultivate, kterým se na sebe daří poutat stále více pozornosti. A to zaslouženě. Pulzující živé vystoupení má sílu, i přestože se posluchači teprve rozehřívají. Stojan od mikrofonu se na pódiu pohupuje jako z řetězu utržený metronom, zatímco zpěvák Zdenál přešlapuje kolem jako lev v kleci. A křičí se stejným nasazením. Rychlý set, náboj a tlak a žádné zbytečné řeči, takové jsou přednosti čtveřice, která se stále rychleji valí po domácí scéně vpřed.

Druzí Jeromes Dreames pro mě, i přes svůj nezpochybnitelný status, představují velkou neznámou. Reinkarnovaná kapela z přelomu tisíciletí valící se vpřed jako parní válec i bez toho, aby se na pódiu nějak více pohnula. Kontrast statického vizuálu, kdy leader kapely Jeff Smith navíc zpívá v podstatě celý set zády k publiku, a lomozu valícího se screama vlastně docela funguje, a posluchače v prvních řadách musí z hutnosti atmosféře, kterou Jeromes Dream vybudovali, brnět kosti.

A jak se čas posouvá, na Novou Cvernovku padá tma. A ta si skrze následující set nachází cestu i do uzavřeného sálu. Publikum je jak omámené kolektivní drogou, a Daughters jsou skupinová halucinace. S prvními údery do bicích se celý sál rozvlní, a to se nezastaví po celý set. Lidi jsou krysy, Alexis Marshall za mikrofonem je krysař a Daughters jsou jeho píšťala, za kterou by publikum v tuhle chvíli šlo i do propasti. A Satan čeká. Maska kultivovanosti, s kterou kultovní kapela nastupuje na pódium, rychle padá, pod ní se skrývá nakažlivá zvířecí dravost, která křičí do světa skrze songy z nejnovější, stále ještě kuloáry rezonující desky You Won't Get What You Want skrze starší, noisové kousky.

A ať je poslední deska jakkoliv dobrá, její název nesedí, a Daughters jej popírají sami. Masa zalitá kolektivním potem, která se nezastavila po celý set, totiž určitě dneska dostala přesně to, co chtěla.