Crayfish - Inada

Proudí recenze vol.5

Po Weather a následné dlouhé pauze tady máme dalšího jihočeského undergroundového nezmara: Robert Václavík, alias Crayfish a jeho třísongové EP z přelomu letošního jara a léta jménem Inada. Jméno nahrávky je z jazyka indiánů kmene Cherokee a znamená Had.

Váci rozhodně není jen Crayfish. Taky vládne zvuku jako srdce Evil Production a tlačí alternativní proudy do jinak kulturně konzervativního Milevska a okolí. Poznat jste se s ním mohli taky na pódiu, a to ještě před Crayfish. Třeba jako s basákem Crows Above či Runy Morionu. Potom, co doba působení v kapelách skončila, hledal Váci nejspíš jiný umělecký ventil. A tak nějak vznikl Crayfish, ve kterém se potkává audio a vizuální tvorba jednoho kreativního mozku.

Inada je druhým vydaným EP Crayfish a v asi dvaceti minutách přináší trojici songů: Bezpáteřní, Had, Nezardousí.

Celková nálada nahrávky je místy post punková, místy spíše post rocková, a úplně všude stoprocentně DIY. Crayfish má sám pod palcem všechno, co s Inadou souvisí. Hudbu, analogové nahrávání, vizuální projekci, která doprovází koncerty i naprosto perfektní obaly CD a kazet, kterých dohromady vyšlo okolo padesáti kusů. Tohle je spirit a nadšení, které nelze neocenit. Teď už asi ale honem k muzice.

A vlastně asi ještě jednu poznámku: Jsem přesvědčen o tom, že Crayfish zní nejlépe naživo, ve spojení s projekcí a přímým kontaktem s kytarou. Poslouchat Inadu z CD, ačkoliv fakt krásného, je prostě neúplný zážitek. Takže hledejte Crayfish kde se dá, a nebo si před přehráním EP připravte vlastní projekci.

Bezpáteřní začíná, stejně jako následující dvě skladby, ambientním šumem a pár údery do bicích. Pole však brzo ovládne poutavá a zábavná kytarová linka, která se hned v úvodu uzavře do (téměř) nekonečné smyčky. První dojem je, že zatímco kytara je pevně v rukou Crayfish, zvuky v pozadí si žijí tak trochu vlastním životem. Za polovinou celá skladba mírně ztěžkne a místo občasných vln šumu zůstává statické hučení. Bezpáteřní působí organicky, jako když hrajete na kytaru v lese a kolem to bzučí a šumí. Nebo jak když hrajete na kytaru na ulici, a kolem to bzučí a šumí. Audio propojení města a přírody.

Had nastupuje pomaleji, pro mě ve více post rockovém duchu. Kytarová linka je méně extravagantní a je doprovázena výraznějšími zvuky v pozadí skladby. Na rozdíl od Bezpáteřní se tady ale kytarová smyčka láme. Zvuk se častěji obměňuje a kytara je chvílemi více a chvílemi méně čitelná. V jeden moment se mi skoro zdá, že slyším nějaký tradiční rockový riff. Ten se ale zase záhy rozplývá. Ve chvíli, kdy skladba zdánlivě graduje ke konci, se po tichém nádechu vše na další minutu vrátí téměř na začátek. Ale jen téměř. Kruh se neuzavřel, had neskousl svůj ocas. A mimochodem, v songu se místy objevuje něco jako zrychlený ženský hlas, rád po něm pátrám a snažím se ho rozluštit. Pěkný detail.

Svatou trojici Inady uzavírá Nezardousí, a mě až tady dochází, že název písní tvoří větu. Nástup je podobný jako u předchozích dvou věcí, i tady mi ale celková kompozice a nápad přijdou trochu jiné. Bezpáteřní buduje kolem jedné kytarové linky, Had se svíjí a mění a Nezardousí je zdánlivě neměnná, ale přesto se v ní v šesti minutách děje spousta drobných nuancí. Nezardousí by také nejvíc ze tří skladeb slušela něčemu většímu jako soundtrack. Existují sci-fi westerny? Chci to poslouchat a sledovat postavu putující prérií ovládanou zlými stroji. Postavu se sluchátky, ve kterých hraje Crayfish, poslední kytara na světě nahraná těsně předtím, než všechnu hudbu nahradily ambientní vibrace s šum.

Jak to zakončit? Mezi přílišnou jednoduchostí a geniálním minimalismem někdy tenká hranice. A dokázat na ni s lehkostí balancovat je výkon, který si užívám.