Černá mše pro deset… Italští OvO kázali v Kabinetu Múz

Zpoza zavřených dveří sálu prosakuje kouř a první, těžko identifikovatelné zvuky. Když vcházím dovnitř, italský pár kněžích Stefania Pedretti a Bruno Dorella už zaujmul své místo na pódiu. Nechybí černá obřadní roucha ani pomalované obličeje. Černá mše, doprovázená kakofonií zvuků, které by snad ani bicí a kytara neměly být schopny vydat, začíná. A přestože dnes věřících do svatostánku příliš nezavítalo, OvO dávají do svého kázání všechno.

Zajít si jen tak poslechnout OvO nemůže fungovat. Na jejich hudbu člověk potřebuje náladu. Náladu hledat příjemný zážitek pod palbou apokalyptických salv bicích a skřípotem riffů. Náladu potěšit se z vlastního utrpení.

Na zvuk dvojice z Ravenny jsou klasické subžánrové krabičky krátké. Na noise je v jejich hluku příliš kytary, na noise-rock jsou přespříliš temní a tribal, a na black metal příliš avantgardní a elektroničtí. A když OvO káží naživo, intenzita jejich zvuku je na hranici únosnosti.

Za dvacet let téměř nepřetržité misionářské práce, během které OvO šíří svou hlučnou víru, dokázala dvojice získat rovnováhu na ostří nabroušeného nože. Ještě o kousek víc nahlas, a jejich zvukový útok by se stal nesnesitelným. Jen o kousek potišeji, a náhle by ta drtivá uhrančivost byla pryč.

Primordiální celek OvO sestavený z rytmických bicích, kvílející kytarou a přehlídkou dalších, někdy jen těžko popsatelných zvuků, se už ale pádu bát nemusí. Balancuje s naprostou jistotou, která celé černé mši dodává na podmanivosti a uvěřitelnosti.

Když se kázání chýlí ke konci, vůbec nevím, jak bylo vlastně dlouhé. Vím jenom, jak mě burácející temné síly spoutaly na místě a jak mi Stefanie svými skřeky a zaříkáváním vyvrtala díru do mozku, do které pak na vlnách hypnoticky se opakujících rytmů vlila tmou zastřené poselství.

Kde že se můžu zapsat do církve OvO?