Bibione - Bibione

Proudí recenze vol.24

Meg, Kristýna a Trochtýna - to je pražská trojice se jménem Bibione, která sama sebe popisuje jako dívčí Boyband. A i když se skutečně jedná o čistě dámskou kapelu, k nasládlé příchuti slova boyband mají dámy dál než mnoho čistě pánských uskupení.

Bibione jsou stále ještě novou kapelou, což potvrzuje i fakt, že v úvodu března vyšla na labelu Stoned to Death jejich debutová nahrávka - a to self-titled EP s pěti skladbami, které se otiskly také do drážek sedmipalcového vinylu. Kromě pětice skladeb na albu vydali Bibione ještě jediný svůj český track Kafe je kyselý a dva bonusové songy Dance a Colours. Trefit se v případě Bibione do černého se subžánrem pak není nejlehčí, a tak si prozatím vystačíme s definicí z Youtube kanálu Tremendo Garaje, který desku popisuje jako - insane dark-surfy-twang grrrl post-punk.

Bez bonusových tracků má celé EP jen asi deset minut. A pocitově ještě o pár minut míň. Vinu za to nese hlavně spěchající rytmus, který se až na výjimky prolíná celou nahrávkou. Ten popohání písně neustále vpřed a zároveň nabourává, přinejmenším moje, představy o post-punku. To nemyslím nijak zle, jen ani na desátý poslech v Bibione příliš toho v jiných médiích několikrát skloňovaného post-punku neslyším.

Jasně, je tu ta povedená a poměrně lofi produkce, která může v pomalejších chvílích zavánět post punkovou atmosférou, přesto mi ale Bibione více připomínají řádně zkreslený surf-punk, přetažený filtrem zeměpisné vzdálenosti Česka od moře. Zvuk desky je super, basa chvílemi krásně bublá, kytara je perfektní, a dokonce i bicímu automatu to ve společnosti toho zvláštního zvuku a spěchající kytary sluší. Zpěvy, které jsou v mixu níže, a na deseti minutách vystřídají několik poloh a barev, jsou pak už jen drobnou třešničkou na dortu.

Deska nastupuje postupně - úvodní Tell me what I think je ještě taková pěkná letní písnička, bez punkových růžků. A když po minutě a dvaceti vteřinách přijde něco, co připomíná mezihru, tak se smutným povzdechem zjistíte, že to vlastně není mezihra, ale konec tracku. Druhá píseň Gloves už je ale divočejší, a když ve čtyřicáté vteřině přijde dávka punkového chaosu, tak to v něm Bibione moc sluší. V Gloves se hezky střídají ty obě tváře, zatímco na pozadí stále pospíchá ten neutichající rytmus.

Songy fakt pospíchají jako splašené, a třetí Call Me je tu jako nevidět. Zvuk i přes tu lofi produkci není vůbec plochý, a to ani v melancholičtějších podobách, jaké se objevují právě v tomhle tracku. Ani procítěnější poloha zpěvů nezní špatně. Následující Summer Hit je pak příznačně největší hitovka desky. Stejně jako další skladby pracuje s jednoduchou strukturou a repeticí, tentokrát ale také s perfektně odměřenou dávkou drzosti a fuck off attitude. Fakt z toho cítím léto. "S ničím mě neotravuj, protože I DON'T HAVE TIME." Za to, že je Summer Hit nejdelším trackem, pak může nápaditá závěrečná vyhrávka.

Ta doznívá ještě ve finálních Pleasures. Ani tady, na samém konci desky, nečekejte žádný velký experimenty nebo novinky. Spíš dobrý soundtrack k černobílému filmu. Úplně vidím, jak ty postavičky v malém rozlišení zrychleně pobíhají po pláži. A pak, ještě dřív, než se do nahrávky pořádně zakousnete, je tu desetiminutová hranice a konec. Ušetřím vám trápení a poradím, co dělat, až se to stane. Prostě si Bibione pusťte znovu, litovat nebudete!