Zásadní světové desky, které nám nadělila minulá dekáda

Obsáhlý článek vznikl jako přepis radiového dílu Proudu z počátku roku 2020, kde jsme spolu s Vojtou vybrali desítku desek z deseti let uplynulé dekády, které podle nás byly určitým způsobem zásadní. Jde primárně o naše ohlédnutí se zpět, nikoliv o snahu objektivně ukázat na deset nejlepších desek té doby.

2010: Nails - Unsilent Death (Vojta)

Unsilent Death, debutová deska Kalifornského tria Nails, vyšla v roce 2010 - na samém začátku dekády, v jejímž průběhu vydali Nails ještě další dvě studiovky - Abandon All Life a You Will Never Be One of Us. První dvě nejdříve na Labelu Six Feet Under a Southern Lord Records, poslední pak u velkých Nuclear Blast Records. Jedná se sice o v podstatě dlouhohrající alba, všechna ale mají jen něco kolem 20 minut a dohromady pak sotva jednu hodinu.

Díky délce stopáže lze docela snadno predikovat hudební styl - Nails jsou dost možná nejagresivnější kapelou, kterou nám uplynulá dekáda nabídla - veteráni kapel Terror, Blacklisted nebo S/E Harms Way nabízejí na svých deskách 30 vteřinové grind corem inspirované tracky, delší core/death pecky, ale třeba i 8 minutové fláky zabalené do noise-drone zvuku, jak tomu je u closeru poslední desky You Will Never Be One Of Us.

Nails se neostýchám nazvat jednou z nejvýznamnějších kapel uplynulé dekády, ačkoli to zdaleka neznamená, že bych o nich mluvil kudy chodím, a každému je doporučoval. U Nails jde o skutečně specifickou hudbu, kterou si dokáže užít jen úzká část posluchačů. A sice lidí, kteří vědomě vyhledávají agresivní, hlučnou a nekompromisní muziku. Není to poslech pro hudební fajnšmekry, kteří si libují v soustavném hledání něčeho nového a neotřelého. Takovým lidem nemusí Nails znít jinak než snad kterákoli grind core nebo hard core/powerviolence kapela, kterou v uplynulých deseti letech slyšeli. Nails totiž nikdy nevyužili to, co moderní extrémní metalové projekty v současnosti považují za běžnou praxi. Neexperimentují s netradiční instrumentalizací, elektronikou, nebo samply. Od počátku si drží zvuk na kytaře, base, bicích a vokálu.

Kapela ve své hudbě otevřeně přiznává vlivy jiných velkých jmen žánrů, na jejichž pomezí se pohybuje. Slayer, Converge, nebo třeba Black Flag.. Všechny tyhle profláknuté kapely můžete v nahrávkách Nails slyšet, ovšem vymačkaný na dřeň a s volume o něco více doprava. A taky s odhodláním trhat telefonní seznamy jednou rukou.

Nails se dají poslouchat jako kulisa k nakopávání prdelí nebo všeho kolem sebe, jako clona k rachotu v kokpitu auta při demoličním derby, nebo jako noisový zážitek před obrovskými reproduktory přepálenými na maximum. Přesto všechno ale Todd Jones ani zbytek jeho kapely s jistotou nejsou násilničtí psychopati. A sám Todd říká: "Věřím v mír, lidé by měli žít v míru. Ale metalovou kapelu nezačnete dělat proto, abyste hráli veselou muziku."

Za 10 let od své první desky si Nails našli fanoušky mezi příznivci HC, noisu, nebo grindcoru v USA, Evropě i Japonsku. Do Evropy přijeli naposledy v roce 2015 a Česko doposud nenavštívili vůbec. Jejich debut mezi Českými fanoušky je teprve čeká a já doufám, že se ho v následující dekádě dočkáme, ačkoli se svou křehkou povahou plachého hudebního komentátora bych se do pitu nejspíš neodvážil.

2011: Sólstafir - Svartir Sandar (Marek)

V tomto roce čekali Sólstafir už více než patnáct let na desku, která jejich jméno roznese po Evropě, potažmo po celém světě. A konečně se dočkali. A to díky hudbě, která jako by kopírovala atmosféru nehostinného, a přesto kouzelného Islandu, ze kterého skupina pochází.

Deska Svartir Sandar vyšla v říjnu 2011 na labelu Seasons of Mist. Příběh kapely, kterou lze volným překladem pojmenovat jako Sluneční Paprsky, ale ve skutečnosti začal už mnohem dřív, a to konkrétně v roce 1995. Kapela, která začala jako čistě black metalový projekt, se hned po své temné prvotině začala vyvíjet a spojovat s atmosférickými hudebními prvky a také s milovanou i nenáviděnou předponou post. Sólstafir pílí vykvetli do krásy. Stále více ze sebe shazovali ten black metalový háv, a posouvali se k takovému, no prostě specificky islandskému, pojetí muziky. A jak se vyvíjela hudba Sólstafir, měnila se i odezva publika.

Na svůj peek se kapela dostala právě v roce 2011, a ohlas, který vyvolala deska Svartir Sandar, se jí podle mě již nepodařilo překonat, a možná už ani nepodaří. Právě na tomhle albu se totiž v naprosto ideální míře potkávají ty dozvuky black metalu s náladovějšími prvky, kterých pak v budoucnu stále přibývá. Dohromady tahle hudba z Islandu tvoří atmosférou našlapaný mix, který po celou dobu desky silně bublá těsně pod jejím povrchem.

Album oplývá dlouhými a působivými melancholickými pasážemi, které i po několika minutách náhle protnou ostré zářezy kytar, které za sebou nechávají krvavé rýhy. Tím asi vůbec nejvýznamnějším počinem na albu je píseň Fjara, neboli Pláž, která velmi úspěšně, a bez nějakého přehnaného kýče či naivity, vnesla trochu jemnosti do metalového světa začátku dekády. A ta jemnost měla, možná i nečekaně pro Sólstafir, poměrně daleký dosah. Videoklip k songu Fjara třeba mě osobně ve své době silně zasáhl a posunul ve vnímání metalový muziky a o nějaký kus dál.

Kapela nijak nezahálela ani po vydání Svartir Sandar. Za dalších osm let vydala dvě F/L desky a dvě EP. Jak už jsem ale říkal, žádná nahrávka se svými kvalitami a ohlasem desce s krvavým cover artem nevyrovnala. A je otázkou, jestli se to Sólstafir může ještě podařit. Osobně tomu však příliš nevěřím.

Šestisongová deska Svartir Sandar se setkala se skvělými reakcemi od fans i kritiků. Přesto se na ní ale dnes trochu zapomnělo, a scházet bude nejspíš také v mnoha metalových přehledech z roku 2011. Já ale nemůžu ustoupit ze svého názoru, že má tahle deska na metalovém piedestalu druhého roku minulé dekády své zasloužené místo.

2012: Swans - The Seer (Vojta)

Představovat legendární americkou skupinu Swans, participanta newyorské no-wave éry, experimentální art rockovou formaci kolem Michela Giry, a jeho dohromady 24 spoluhráčů během bezmála čtyřicetileté kariéry, by vydalo na jednu encyklopedii moderní hudby a vývoje rocku vůbec. Nicméně stručný průlet v datech a číslech představím už proto, abych v kontextu mohl navázat na to, co je podle mě zásadním počinem rockové hudby uplynulé dekády.

Skupina vznikla v roce 1982 v New Yorku, a už roku 1987 zahráli v Brně na utajeném koncertě na Šelepce. Před oficiálními úřady se tehdy maskovali jako ansámbl specializující se na soudobou vážnou hudbu. Záznam z koncertu vyšel na LP a je dnes volně k poslechu na YT. Od té doby Swans navštěvují české kluby relativně často a s oblibou, letos na jaře jsme se na ně po 4 letech mohli těšit znovu v divadle Archa v Praze.

Swans fungovali 15 let do roku 1997, kdy se rozloučili epochálním více jak dvouhodinovým albem Soundtracks for The Blind a následně kompilačkou živáků z let 1995-1997 Swans Are Dead. Micheal Gira se pak po více jak jednu dekádu věnoval vlastní sólové tvorbě a svému side projectu Angels of Light. Kapela se ale do studií a na koncertní pódia vrátila v roce 2010, a to s rozporuplným albem My Father Will Guide Me Up a Rope to the Sky. Ovšem v roce 2012 se Michael Gira s kapelou vytasili s deskou, která byla počátkem trilogie desek To Be Kind a The Glowing Man. Deska se jmenuje The Seer a stejně jako následující dvě má téměř 2 hodiny na dvou discích.

The Seer je slyšitelně plynule navázané na největší desky jejich první éry - jako už zmiňované Soundtracks for the Blind a zároveň zadává tón pro rockovější, zvučnější To Be Kind a pomalejší meditativnější The Glowing Man z následujících let. Tato trilogie (ačkoli obehnaná dvěma dalšími deskami z roku 2010 a 2019) je podle mě celá významným počinem dekády a právě The Seer tuto tzv. revival trilogii započalo.

2013: Ghost - Infestisummam (Marek)

Příběh téhle kapely se začal psát už v roce 2006. Příběh, který mocně rozhoupal soukolí tvrdé muziky, a to, ačkoliv sama kapela k těm nejtvrdším želízkům v metalovém ohni nikdy nepatřila. Kapela Ghost je původem ze Švédska, ale v posledních letech je doma po celém světě, daří se jí totiž vyprodávat velké haly a lákat k sobě stovky a tisíce oddaných posluchačů, kteří se stávají součástí kultu Ghost.

O Ghost se často mluví jako o budoucích velikánech či mega hvězdách kytarové, heavy metalové či hard rockové muziky. Či také jako o mostu, který může k tvrdší muzice úspěšně přivádět nové posluchače z jiných ranků. A právě proto mají Ghost své přisluhovače, a stejně tak své zapřisáhlé odpůrce, kteří jim nemohou přijít na jméno.

Ghost jsou jednou z mnoha kapel, která svou identitu od počátků skrývá pod maskami. Při jejich koncertu tak na pódiu nestojí jednotlivá jména, ale Papa Emeritus za mikrofonem a bezejmenní ghoulové, kteří v kostýmech obsluhují jednotlivé nástroje. Jak už to ale bývá, s rostoucí slávou se identitu členů napořád utajit nedalo. A tak jsme se v průběhu vzestupu Ghost stali svědky velkých obměn členů, silných kapelních bojů i vzájemného odhalování identity členů jako určité formy pomsty.

V roce 2013, ačkoliv existovali už sedm let, měli Ghost na kontě jednu dlouhohrající desku: Opus Enonymous. Ta sice získávala kladné ohlasy, nepodařilo se jí ale to, co její mladší sestře - desce Infestissumam z dubna 2013. Na tomhle albu se zvláštním názvem a coverem inspirovaným plakátem ke snímku Amadeus (Je mimochodem zajímavá věc, že každé album Ghost, a některé designy triček také, parafrázují kultovní filmové plakáty - art Opus Enonymous je například odvozen z plakátu filmu Nosferatu) dochází k vzestupu Satana z temnot do podvědomí celého světa.

Jasně, bylo už tisíckrát řečeno, že Ghost hudebně nejsou žádný peklo na zemi, a že ačkoliv má hudba Ghost silně okultní nádech, tak připomíná spíše hard rock než klasické satana vzývající extrémní nahrávky. V tomto směru jde spíše o tematické usazení desky, která přichází po Satanově zrození na debutu. Téma vzestupu antikrista totiž potvrzuje i název alba, které v překladu znamená největší hrozba.

Infestissumam nabízí chvílemi heavy metalovou, chvílemi rockovou muziku se silným okultním nádechem, který se nese jak v ozvěnách kláves, tak v zastřených vokálech, které sladce našeptávají o blížící se hrůze. A ač se to na první poslech nemusí zdát, tak je deska velmi rozmanitá. Nabízí jak podivné balady s nadpozemským nádechem podpořeným synťákem, tak písně, které vás i proti vaší vůli svým ďábelským chorálem vtáhnou hlouběji směrem k peklu. Občasné skluzy směrem k nejrůznějším klišé na desce vyvažuje přiznaný retro nádech a kreativní mix toho nejlepšího, s čím Ghost do té doby přišli.

Právě na Infestissumam podle mého názoru začíná příběh Ghost jako světového fenoménu. Je to takový Year Zero téhle kapely. Méně podstatné je pak už to, že na desce, kterou do dnes následovala další dvě alba, najdeme deset skladeb s celkovou délkou okolo padesáti minut. Tak hodinku zatněte zuby, protože chtě nechtě, tahle deska je pro tvrdou muziku svým způsobem opravdu zásadní.

2014: Architects - Lost Forever / Lost Together (Vojta)

První deska vydaná pod světovým labelem Epitaph a 6. řadová deska britské skupiny Architects je počin, který patrně dokázal zbavit metalcore všech tehdejších cringy přívlastků a deska, která do svého žánru nalákala řadu posluchačů z odlišných táborů. Lost Forever / Lost Together dokázala v roce 2014 v mainstreamových hudebních žebříčcích rozpoutat nevídanou metalcorovou smršť. Architects totiž dosáhli na #1 UK Rock and Metal Album charts; #2 on the US Billboard Heatseekers Albums a #4 na UK Independent Albums charts.

U téhle desky nemá smysl snažit se ukazovat neobvyklou stránku kapely, nebo vybírat tracky, které nejsou vyloženě singlového charakteru. Sílu alba bych tedy rád demonstroval na jednom konkrétním a dnes do značné míry zprofanovaném tracku Naysayer.

Opředený blast beaty a rychlými kytarovými riffy se song Naysayer dost možná řadí mezi nejostřejší skladby Architectů do té doby. Agresivní začátek se vám zahryzne pod kůži a vydrží tam až do prvního melodického refrénu, které jsou díky vokálu Sama Cartera tím, co Architecty dokázalo vystřelit s touto deskou na tak vysoké příčky prodejnosti a poslouchanosti, a našlo si své fanoušky po celém světě.

Bubeník kapely Dan Searle se k tracku vyjádřil, že vzhledem k pekelné náročnosti bicích doufal, že se bude jednat o song, který bude na poslední nebo předposlední příčce v tracklistu, a nikdy se nebude hrát naživo, ale po nahrání Samových vokálů bylo jasné, že se bude jednat o jeden z hitových potenciálů desky.

Tom Searle po vydání dodal, že při skládání se nejprve napsal refrén a až kolem něj se poté vybudoval celý song. Refrén samotný mu zněl "tak nějak nu-metalově" což mělo zásadní vliv na výsledný zvuk desky. Zrovna tohle tvrzení mě trochu zaráží, protože nu-metal jsem za 6 let existence této desky v Lost Forever / Lost Together rozhodně nenašel. A co vy?

2015: Frank Carter and the Rattlesnakes - Blossom (Marek) 

Blossom je zatím nepřekonaným debutem kapely, která v názvu nese jméno svého strůjce a hnací síly. Právě Frank Carter je jménem, které ale v roce 2015 bylo už mnoha lidem dobře známé. A album Blossom rozhodně není prvním, do kterého by tahle persona úspěšně otiskla svůj osobitý rukopis.

Deska Blossom vyšla v srpnu roku 2015 u labelu International Death Cult. Ještě před ní se ale vraťme k Frankovi. Carter je takovým majákem současného britského hc punku. Poprvé se jeho jméno objevilo v roce 2005, pod vlajkou kapely Gallows, která z britských ostrovů pronikla do světa za pomocí neurvalého hardcore punku smíchaného s určitou britskostí, která je v jejich muzice dobře slyšitelná. Asi jsem to vlastně jenom já, ale mám dlouhodobý pocit, že každá britská kapela si sebou tuhletu specifickou britskou stopu nosí, ať už k prospěchu, nebo jako prokletí. Sorry.

Gallows hráli šest let a nechali za sebou čtyři dlouhohrající desky a jeden velký dojem. Pokud bych měl jednu desku doporučit, dejte si určitě perfektní Grey Britain. Právě Gallows jméno Franka Cartera proslavili, jelikož dali prostor jeho výraznému charakteru, jeho zběsilosti a charisma, které je artiklem, ze kterého tenhle frontman těží dodnes.

Po pádu Gallows se ve Franku Carterovi brzy nahromadila potřeba tvořit, a tak vzniká nová kapela: Pure Love. V ní se Carter trochu odklání od hc punku, a to směrem k energickému power popu. I z Pure Love ale nakonec vyprchává společná chemie a nastává čas, aby se Carter vrátil ke svým hardcorovým kořenům. To může vzhledem k dnešnímu zvuku Frank Carter and the Rattlesnakes znít přehnaně, ale v roce 2015, kdy skupina vznikla, tomu tak opravdu bylo.

Kapele se povedl perfektní debut, hc deska se specifickým zvukem. Album, které je oproti pozdější tvorbě opravdu tvrdé a úderné. Později Rattlesnakes totiž inklinují spíše k mixu punku, rock'n'rollu a možná i indie rocku. A hrubou sílu Blossom tím asi definitivně ukládají k ledu.

Blossom je oproti nové tvorbě kapely nekompromisní palbou, ze které září energie čerstvě založené skupiny. Ta kolečka do sebe tenkrát krásně zaklapla, a ačkoliv to asi není přímo deska roku, tak je to deska, která byla pro mnoho lidí zásadní. A tito lidé ji ocenili už v roce 2015, stejně jako si jí mnozí cení nyní.

Ratllesnakes se navíc podařilo dát prostor typické živé energii a dravosti Franka Cartera, který umí skvěle komunikovat s lidmi a získat je tak na svou stranu. Blossom, i další tvorba, zní ostatně nejlépe právě na živo, v přímém kontaktu. Podobně jako tomu bylo u Gallows, má v sobě i tahle kapela právě naživo zásadní a nevídaný náboj.

2016: Alcest - Kodama (Vojta)

Kodama je koncepční deska představující téma, které bylo francouzské blackgazeové skupině Alcest vždycky blízké. Hlavním motivem je dozajista spojení přírody a lidského nitra. Tomuto tématu bandleader Neige našel průsečík v Japonsku, jeho mytologii a současné moderní kultuře. Také se otiskla "doslova" na cover art alba, který je japonským anime/manga stylem vyobrazením přírody vracející se skrze člověka do své vlastní přirozenosti. Kresba není povědomá náhodně, Neige sám se netají, že k námětu alba ho inspiroval možná nejznámější film japonského režiséra animovaných filmů z fantaskních fikčních světů magického realismu.

Samotný název "Kodama" je převzat od jména japonských lesních duchů kodama, kteří jsou známí z filmu Princezna Mononoke japonského stugia GIbli, a jejich jméno v překladu znamená něco jako "ozvěna". Zvuky lesa, ozvěny skalních stěn a skřípání padajícího stromu jsou totiž dle japonské mytologie právě zvuky kodama. Teno aspekt Alcest zakomponovali do několika skladeb. Například titulní Kodama, nebo track Untouched, nemají žádný text, nýbrž Niege pouze improvizuje různě znějící hlásky a zvuky.

Deska tak pojednává o soužití dvou světů - toho spirituálního, přírody, a racionálního - lidského. Stejně jako výchozí film Princezna Mononoke, je pro Kodamu důležitá reflexe soužití člověka a přírody a vzájemný souboj obou světů o své místo na zemi. "Příroda nás vždy inspirovala ale deska má i svou městskou stránku, jelikož sám žiji ve městě, je to tedy kombinace smrtelných věcí s těmi spirituálními," říká Neige.

Je na nás, jestli desku budeme poslouchat jako apel přírody na vše prostupující činnost člověka, jako volání duchů lesa, hledání fyzické i spirituální podstaty životního prostředí, nebo jako "jen" vrcholné dílo blackgazového žánru. V desce můžeme slyšet poohlédnutí se za počátky Alcest, kdy se jednalo ještě pouze o Niegovu one-man záležitost a také se těšit z éterických vokálů a instrumentálních ploch, na kterých po dvou velmi umírněných deskách dávají Alcest konečně v některých pasážích citlivě prostor rychlým bicím a vyhrocenému metalovému vokálu.

2017: Converge - The Dusk in Us (Marek)

S počátkem nové dekády oslavila kapela Converge ukončené třetí desetiletí na scéně. Converge jsou matadoři, inovátoři a taky obrovský zdroj inspirace pro desítky jiných kapel, který v roce 1990 vznikl v americkém Salemu. Converge za dobu své existence doslova srostli se strukturou extrémní muziky a jsou nyní neodmyslitelně spjati s vývojem několika subžánrů. Mají také nesmazatelný otisk v historii mnoha dnes dobře známých mladších kapel.

Frontman Jacob Bannon a kytarista Kurt Balou jsou takovým srdcem a duší Converge, které vytrvaly, ačkoliv ostatní nástroje v průběhu let měnily své hráče. I tak se současný lineup nezměnil přibližně od přelomu milénia, což svědčí o dobrém rozložení sil v kapele. Dokazuje to i nemalý počet památných písní a alb, které od té doby Converge uvařili. Počítá se k tomu i zatím poslední dlouhohrající deska kapely: The Dusk In Us z roku 2017.

Subjektivně je to pro mě druhá nejlepší nahrávka těchto velikánů extrémní muziky. A kdo že patří na první místo? O tom je asi zbytečné debatovat, patří tam samozřejmě dnes již kultovní album Jane Doe z roku 2001. To album je extrémní ve všech směrech, je nepříjemné, bolí, a zároveň dokázalo obrátit hudební vnímání mnoha lidí naruby. A je šílené, že ta deska je dneska skoro dvacet let stará, protože je tak strašně nadčasová.

Zpět do poloviny roku 2017 a k desce The Dusk in Us. Na desce mělo být původně 18 písní, místo jich na placce nakonec ale získalo jen 13, což vyvolalo v podstatě v každém ze členů kapely mírnou nespokojenost. Sami Converge mluví o tom, že výběr songů na desku byl velmi náročný, a že ve finálním mixu každému členovi chybí některá z těch původních skladeb, která nakonec místo nezískala.

To se ale Converge nakonec podařilo vyřešit. Songy totiž dostaly svůj vlastní prostor nedlouho po vydání desky. Jeden vyšel samostatně, a zbylé čtyři v roce 2018 jako velmi povedené EP Beautiful Ruin. The Dusk In Us mě jako jediné album zachytilo už jako "fanouška" téhle kapely. Je prvním, o kterém jsem věděl, že bude vycházet a čekal jsem na jeho vydání. To asi také pomohlo vztahu, který k nemu mám. Deska mě nadchla od prvního poslechu. Je neuvěřitelné, že Converge byli v roce 2017 na scéně přes 25 let a přesto měli stále s čím experimentovat a stále měli energii řádit jako utržení ze řetězu a bourat zažité žánrové formy. Deska předvádí šílené kombinace, které ale svým vlastním záhadným způsobem fungují.

Bannon o The Dusk In Us prohlásil, že jde o emoční reakci na současný svět, což je strohý, ale nakonec odpovídající popis. Na albu se prudce střídají emoce, máme tam šílené pády do hlubin následované pomalým a ponurým blouděním ve tmě, a pak také stoupáním zpět na vrchol s divokým řevem na rtech. Album nepostrádá vůbec nic z trademarku, který si Converge za dlouhá léta poctivě vybudovali. Stejně jako předchozí desky k té značce ale přidává zase něco nového navíc. A nakonec... nemalou zásluhu na skvělosti téhle desky má to, že celý ten obsah se dohromady nijak netluče a krásně spolupracuje. A to je kouzlo, které The Dusk In Us dostalo do tohohle výběru.

2018: The Messthetics - S/T (Vojta)

Přisuzovat deskám, které jsou sotva dva roky staré, statut zásadní počin dekády je ožehavá věc. Na to mluvit sotva dva roky od vydání jejich desek o tom, jak obstáli zkoušku časem, je totiž ještě dost brzo. Výběr tak nebyl snadný -  nakonec jsem ale našel jednu netradiční, přesto skvělou záležitost.

Jedná se o instrumentální math-rock trio The Messthetics založené bývalými členy Fugazi Joem Lallym (basa) a bubeníkem Brandanem Cantym (Fugazi, ex Rites of Spring) a kytaristou Anthony Pirogem. Naposledy, kdy se spolu Lally a Canty sešli v jedné kapele, bylo právě ještě v době Fugazi. Fakt, že se po mnoha letech na společně desce setkají dva zakládající členi Fugazi, rytmičtí hráči sehraní po řadu let v jedné z legendárních post-hardcorových kapel, projektu definující žánr od konce 80. let, je v mnoha ohledech už předem jistou známkou kvality.

V hudbě The Messthetics se mísí punk, post-hardcore fugaziovské doby, experimentální a jazzové prvky kytaristy Anthonyho Piroga, a vše to zakrývá háv autentického dad rocku tří padesátiletých chlapíků.

Deska vyšla pod Dischordem a kapela ji celou nahrála právě v Cantyho obýváku, kde má podomácku vyrobené studio. Kapela na desce na první poslech nepřináší mnoho nového. Kytara basa a bicí s několika málo efekty nepřináší žádné přelomové zvuky, ohromné hlukové hladiny, a navzdory etablovanému jazzovému experimentátorovi Pirogovi, ani koneckonců žádné převratné experimentování. To co desku pro mě dělá zásadním počinem přinejmenším math-rocku mě trklo až po několikátém poslechu. Ten klid, jistota a samozřejmost, se kterou zní ty náročné, precizní pasáže, které jsou zahrané s mistrovskou samozřejmostí.

Navzdory tomu The Messthetics navíc nejsou strojově znějící kapela absentující ve své hudbě jakékoli emoce. Skladby jsou procítěné a melodické natolik, že si při poslechu sám domýšlím zpěvovou linku, kterou kdyby zpíval třeba takový J. Macis, který by hrál ještě background kytaru, tak bych se asi něhou zbláznil.

2019: Knocked Loose - A Different Shade of Blue (Marek)

Vybírat něco z roku na samém konci dekády bylo asi vůbec nejtěžší, protože zásadnost věcí je většinou daná až s odstupem a tím, jak se desky promítnou do dalšího vývoje žánru... třeba. Nakonec jsem ale našel něco ideálního a s takovou silou, na kterou se snad bude za pár let vzpomínat jako na zásadní. Autory této desky z roku 2019 jsou američtí Knocked Loose.

Knocked Loose vznikly v roce 2013 v Oldham County, mají pět členů, a od svého počátku jsou věrní labelu Pure Noise Records, který si je brzy po jejich startu vyhlédl. Doposud kapela vydala dvě velký desky, Laugh Tracks a aktuálnější A Different Shade of Blue. Žánrově ji můžeme popsat jako blend hardcore punku, metalcoru či beatdown hardcore.

Velkým specifikem Knocked Loose je vokál frontmana Bryana Garrise, který je takový uštěkaný a řezavý, a tak nějak se trefil do pomyslný mezery na trhu, protože tahle technika je v současnosti v hardcore punku trochu mimo kurz. Knocked Loose se díky tomu daří být odlišnými a snadno rozpoznatelnými.

Ještě před albem A Different Shade of Blue vydala kapela také v roce 2019 EP Mistakes Like Fractures, na kterém jsou k nalezení dva originální songy a jeden cover. Celkovou atmosférou a energií mě jako celek tohle EP baví snad ještě o trochu víc než celá dlouhohrající deska. Jeho délka dává totiž krásně vyniknout té ryzí síle, která z Knocked Loose sálá. Navíc EP obsahuje naprosto fenomenální song All My Friends, který má potenciál stát se jednou z nových hymen hardcoru, a jako samostatný single je snad tím nejlepším, co dosud od Knocked Loose máme. V celkové historii kapely bude ale asi za pár let relevantnější spíš právě A Different Shade of Blue.

Na desce se ukazuje velký kreativní potenciál kapely, um kombinovat dohromady breakdowny a brutálně znějící kytarové riffy. Váhu desce přidávají i dobré texty, které mají pasáže se skvělým potenciálem pro živé hraní, refrény, který budou lidi řvát s kapelou a tak podobně. Pro živý hraní má ostatně potenciál celá ta kompozice Knocked Loose, která vytváří velmi zábavnou a výbušnou kombinaci.

Podle některých kritiků jsou Knocked Loose kapelou, která v současnosti oživuje poblikávající popularitu hardcore punku, který v posledních letech podle mnohých neměl zrovna ty nejsilnější roky.

Na albu je dvanáct songů, který zavoněly jak hardcore kidz tak mnoha hudebním magazínům. Desku Knocked Loose tak na konci roku 2019 zmínila spousta žebříčků. Například magazín Revolver je položil na čtvrtou příčku top 25 desek tohoto roku. Výš už se umístili jenom velikáni Slipknot a Tool a death metaloví Gatecreeper. Knocked Loose tak zdá se vedou pomyslnou new wave of USA hc, ve které figurují jména jako Angel Dust, Jesus Piece nebo Twitching Tongues.

Mimochodem název desky odkazuje na to, jak se vybarvují modřiny na lidském těle. A právě modřiny jsou častým suvenýrem, který si lidé z koncertů Knocked Loose odnášejí. Z téhle partičky se v současnosti stává stále větší zvíře, kluci koncertují se jmény jako Thy Art is a Murder, Parkway Drive nebo třeba Comeback Kid.