Zásadní české desky, které nám nadělila minulá dekáda

Obsáhlý článek vznikl jako přepis radiového dílu Proudu z počátku roku 2020, kde jsme spolu s Vojtou vybrali celkem osm českých desek z uplynulé dekády, které podle nás byly určitým způsobem zásadní. Jde primárně o náš pohled, ovlivněný do velké míry tím, že tahle dekáda pro nás byla v podstatě tou první, kterou jsme celou strávili v doprovodu hudby, nikoliv o snahu objektivně ukázat na deset nejlepších domácích desek té doby.

2011: Remek - Flexi (Marek)

S prvním albem a songem se vracíme docela dost zpátky, a to až do roku 2011. Bavit se budeme o české emo hardcore kapele se jménem Remek. Tahle skupina vznikla se začátkem dekády, kdy se uvedla svým demem. Aktivní už dnes bohužel není, ačkoliv pokud jsem si vědom, tak nikdy oficiálně neoznámila svůj rozpad. Slyšet je o Remek v současnosti ale minimálně.

Devízou Remku je absolutní DIY přístup k muzice i managmentu kapely. Remek si všechno vydávali sami, na vlastní pěst. Vydali si tak již zmíněné demo v roce 2010, o rok později dvoustopý self titled single a v roce 2014 i svou jedinou dlouhohrající desku. Od té doby jsme se něčeho nového od Remku už nedočkali. Remek upekli taky tři splitka. A to s kapelami Lavine, Child Meadow, Paperplanecrash.

Asi nejvýraznější personou Remku je frontman kapely Marek Zeman, znát ho můžete už z dřívějška a to třeba z mých oblíbených Lakmé. V současnosti se s ním můžete na pódiích stále potkat, a to, pokud navštívíte kapely V0nt nebo Bahratal. Marek se kolem hudby motá i jinak, stojí například za metalovým fanzinem Kolyma Tales.

Na desce z roku 2011, na kterou se teď podíváme podrobněji, najdeme dva songy. Malé kousky svobody a Štěkot uvázaných psů. Tenhle self titled single má jedno velké specifikum a tím je fyzický formát. Jde o formát, kterému se říká flexi.

Flexi jsou ohebné pvc desky, které napodobují klasické vinyly. Mají stejné drážky a stejně se dají přehrát na gramofonu. Specifikem je však to, že kvalita téhle desky se s postupem času zhoršuje a nahraná stopa má tak v podstatě omezený počet přehrání, kvůli tomu, jak se deska pod jehlou postupně ničí. Tenhle formát se obvykle používá jako nositel nějakého promo materiálu, Remek se však rozhodli do něj otisknout celý tenhle single a vydat ho jen a pouze v tomto formátu. Je v tom takové správné poselství nestálosti a potřeby užít si každé to přehrání. V ručně dělaných obalech kapel vydala dvě stě padesát kusů téhle flexi parády.

Na dvou písních najdeme relativně jednoduché kytary i bicí. Velká síla je naopak ukrytá v textu a celkovém sdělení. Ukřičené vokály nesou potřebu se vyjádřit a sdělit názory a myšlenky. Texty Remku mají, možná i díky nevelkému rozsahu, potenciál pro určitou sloganovitost. Příkladem pro to může být ikonická část textu Malých kousků svobody: "Dokud víme, co nehcem. Máme šanci mít, to co chceme." Což je věta, která pravděpodobně zapůsobila na mnoho českých hardcore kids, mně nevyjímaje.

V čem jsou teda Remek a jejich self titled single vlastně zásadní? Nakonec jsou zásadní asi hlavně pro mě, protože je to právě tahle deska, která mě nasměrovala do hlubin českého hardcorového přítmí. Na druhou stranu věřím, že nejsem zdaleka jediný, koho tahle kapela takhle uvrtala. Remek jsou bezesporu zajímavým příběhem kapely, která si rychle získala oblibu napříč scénou, a to v podstatě proto, aby mohla v následujících letech téměř beze slov vymizet do nikam.

"Největší úleva přišla s tím, že si od nich nemusím nic brát. Že to, co chceme, si musíme vzít.
Že to, co dávaj, není to, za co stojí žít..."

2014: Kalle - Live from the Room (Marek)

Přesuňme se teď do roku 2014. Kapelu, která v tomhle roce vydala jednu zásadní desku můžeme označit jako alternativní pop, post rock nebo taky slow-core. Ve všech těhle subžánrech je možné uschovat jihočeské Kalle. Tohle hudební duo vzniklo v roce 2013 v Táboře. Kalle v původní sestavě tvoří Veronika a David Zemanovi. Verča obstarává zpěv a klávesy, zatímco David má na starost backgroundový zpěv, kytary, synťáky a program na bicí.

Kalle v roce 2013 vzniklo už jako partnerský projekt. Ani ne rok po vzniku kapely vyšla první deska Live from the Room, o které se pobavíme níž. Tři roky po ní, v roce 2017 přichází deska Safron Hills a za další tři roky, v samotném úvodu roku 2020 vychází třetí placka - Songs With Acoustic Band. Kalle kolem sebe totiž o rok dříve utvořili plnohodnotnou rozmanitou kapelu, kde kromě původních nástrojů najdeme také violu či harmonikum.

Teď ale zpět k Live From the Room. Tahle deska je svému názvu velmi poplatná, Kalle ji totiž nahráli u sebe v obýváku na čtyřstopý analog. I díky tomu má album zvláštní, ale velmi příjemný a intimní pokojový zvuk, jestli teda vůbec takové slovní spojení existuje. Deska, kterou vydalo Day After Records, sklidila pozitivní ohlasy ze všech stran. K těm výraznějším pochvalám patří třeba dvě nominace na cenu Vinyla nebo vítězství soutěže Anděl v kategorii alternativní hudba.

Dvojice si navíc i přes svou klidnou hudbu stále uchovává spojení s divokým hudebním undergroundem. Kalle měli k muzice tvrdšího ražení vždy blízko. Už v roce 2007 zformovali Veronika a David noise-rockovou skupinu Veena, kde hráli spolu se členy Please the Trees. Viditelného propojení s tvrdší muzikou dvojice dosáhla také v post-hardcore kapele Nod Nod, kde hráli po boku členů dnes stále aktivních Five Seconds to Leave. Mimochodem jediná deska Nod Nod, vydaná ve stejném roce jako Live From the Room, je určitě zajímavým a skvělým hudebním zážitkem!

Jak už bylo naznačeno, Live From the Room udělalo Kalle obrovské jméno, a to nejen v tom již zmiňovaném undergroundovém podhoubí, ale i v širším domácím hudebním a kulturním poli.

Výrazným specifikem Kalle je obzvláště na Live From the Room Veroničin zpěv, který zní velmi naléhavě, vyzývá k následování a vtahuje hluboko do nitra pomalých skladeb, v jejichž útrobách se potkává minimalistická kytarová práce se synťáky. Všechny skladby působí opravdu osobně, jako by v nich Kalle sdělovali důvěrná tajemství. To podtrhují i velmi osobní texty a již zmíněný pokojový způsob nahrávání.

Hudba Kalle není nijak tvrdá a rozhodně nelze mluvit o nějakém extrémním subžánru, kam bychom kapelu zařadili. Přesto se Kalle dodnes s takovou hudbou setkávají a prolínají. Vzpomeňme například když před pár lety v Praze předskakovali temnému kultu Amenra. A letos? Letos Kalle zahrají na hc punkovém Fluff festu.

"She gave you a child but she found it in her grave. She walked around black hole trying to catch your hair."

2015: Just for Being - There is a Lie That Never Goes Out (Marek)

There is a Lie That Never Goes Out je velmi sympatický název pro punkrockovou desku. Společenská narážka a parafráze známého hitu od The Smiths tvoří dohromady desku pražské kapely Just for Being z roku 2015. Kapela vznikla ještě o asi šest let dříve, když se v Praze protnuly cesty jejích členů.

Just for Being můžeme už dnes považovat za rozpadlou kapelu, svou hudební činnost totiž uzavřeli v loňském roce posledním songem Call it Of. Ještě za života kapely jsme v ní však mohly narazit na známá jména, která se i dnes, kdy už se koncertu Just for Being nejspíše nikdy nedočkáme, pohybují po různých zákoutích undergroundové scény.

V Just for Being si v souznění podávají ruku hardcore punkový ideály a melodie a nálady punk rocku, či dokonce pop punku. První svoji nahrávku vydali JFB v roce 2012, nesla název Mistake in the Rules. V roce 2015 ji následoval asi největší počin z dílny téhle kapely: deska There is a Lie That Never Goes Out. O dva roky později pak vyšla placka Too Many Ghosts, kde vůbec poprvé, a vlastně i naposledy, najdeme v textech kapely také češtinu. No a v roce 2019 uzavřel deset let trvající kapitolu zmíněný Call it Off.

Vraťme se ale ještě k desce TIALTNGO. Ta není zajímavá jen hudebně, ale i svým grafickým zpracováním. JFB si s ní opravdu vyhráli, díky čemuž je každá deska opravdu originál. Základní cover art, který má každý vinyl stejný, překrývají nasprejované cákance, o které se postarali sama kapela. Desku pak přelepili super brandovanou páskou a poslali do světa. Proces výroby můžete zpětně na vlastní oči vidět na videoklipu čtyřiceti vteřinového Covered Truth.

Just for Being jsou jasní klaďasové, v zahalení melodií cílí na zřetelná témata jako je boj proti rasismu, xenofobii či za práva zvířat. A dokáží i přitlačit na pilu. Což dokazuje třeba právě výše zmíněná píseň Covered truth.

Na There is a lie that never goes out je dohromady desítka songů, s jejichž celkovou podobou pomáhalo dobře známé jméno Damian Kučera ze Skywalker. Nejen na téhle desce se může muzika JFB zdát trochu naivní, ale ve výsledku je to spíš neutuchající víra v ty nestárnoucí hardcorový a punkrockový ideály, kterou jsme ostatně někdy měli my všichni. Spolu s melodickými kytarami, který nás možná doprovázely spíš v pubertě, než v dospělosti, se ten finální produkt může zdát trochu mimo realitu, ale opak je pravdou. Muzika Just for Being je velmi upřímná a uvěřitelná a zní prostě dobře. Tak si desku s tím krásným názvem There is a Lie That Never Goes Out pusťte!

"I caught myself praying for a better tommorow. Like a desperate man needs drug to ease the pain. I found myself drowned in sorrow."

2018: Ravelin 7 - Kry (Marek)

V tomhle případě by snad nebylo třeba o zásadnosti kapely ani mluvit. Přesto to ale uděláme. Ravelin 7 jsou podivuhodnou prasklinou, která se vleče tou ledovou krou scény a ani já jsem, předtím, než jsem tohle začal připravovat nevěděl, kdo vlastně zasadil tu první ránu do ledu a tu prasklinu v zamrzlý řece udělal.

Ravelin 7 vznikají v polovině devadesátých let a podobně jako nálady v jejich hudbě se často mění i sestava kapely. Členové odcházejí, po několika letech se vracejí, a postihnout všechny personální změny v kapele za těch pětadvacet let existence by nakonec vydalo na vlastní článek. Ta snad opravdu aktuální sestava Ravelin 7 se, tak trochu poeticky, skládá ze sedmi členů. Jde o tři kytary, basovou kytaru, klávesy a dvoje bicí.

Jak píší sami Ravelin 7: Na začátku byly severočeské Sudety, ústecká průmyslovka a vagóny nacpaný straight edge a punk děckama, který táhly za elektrizující atmosférou hardcorových koncertů. A jak říkám já: co bude na konci tohohle příběhu, a kdy vlastně skončí, se ještě uvidí. Svými slovy to potvrzuje i kapela: Dokud to půjde, prostě si hrajeme.

A tahle hra a příběh, kterej díky Ravelin 7 vzniká, vytváří stopu možná jedné z nejzajímavějších kapel české podzemní scény. Ještě před nejnovější deskou Kry vyšla dnes už v podstatě kultovní deska 7 kroků po zamrzlé řece. Bojoval jsem s tím, kterou z téhle dvojice do výběru zařadit, nakonec jsem se ale rozhodl pro mladší sestru. Porovnat tyhle dvě placky je ale opět úkol hodný většího prostoru.

Kry ale prostě v mých očích svého předchůdce v jistém smyslu překonávají. Deska má tři skladby, čtyři texty, jednu stranu průhlednýho vinylu a 17 minut hudby. To je všechno, a přesto je to jeden z nejostřejších vrcholů domácího roku 2018. Stojí za zmínku, že desce na svět pomohl masteringem Ondra Ježek ze studia Jámor a třeba taky tatérka a umělkyně Striga, která se postarala o minimalistický a desce nádherně padnoucí cover.

Stojí taky za zmínku, že severočeský post hardcore v podání Ravelin 7 se stává žánrem tak trochu sám o sobě. Kapela v mnoha směrech vybočuje, ať už přiznanou nákloností k elektronice nebo svou specifickou poetikou a lyrikou. Sound kapely, který na jednu stranu zpevňuje a na druhou zas bourá struktury post hardcore jako subžánru, je prostě výjimečný. Zvuku dominuje nebojácnost a nové věci, které si přesto drží svou charakteristickou Raveliní atmosféru. To je pro kapelu tak nějak požehnáním i prokletím zároveň. Ravelin 7 jsou prostě jiní než ostatní. A pro někoho jsou díky tomu kultem, pro někoho jiného jen nezaujatým pokrčením rameny.

Skladby z desky Kry nejsou ušity horkou jehlou chvíli před vydáním. Vznikaly několik let a podle toho co vím, hráli Ravelin 7 některé z nich v jejich původní podobě už i před pěti lety. Je ale poznat, že se po celou tu dobu, kdy Ravelin nevydali nový materiál, na skladbách pracovalo místo toho, aby na ně sedal pomyslný prach. Výsledkem je deska, která, jak už jsem naznačil, není formou velká, ale obsahem je naprosto obrovská.

Nejlepším důkazem toho je sedmiminutový bez přehánění naprosto perfektní song Mikroválky. Píseň vypráví o dekadenci rozpadajícího se vztahu, což je téma, které si přímo říká o to, aby z něj bylo jedno velké klišé. Mikoválky tak ale nezní ani trochu, naopak po celou dobu zneklidňují, napínají a udržují posluchače v napjaté pozornosti. Ravelin 7 jsou zvláštní kapelou se zvláštní muzikou, která si ale zaslouží místo v tomhle článku tak jako málokterá jiná kapela.

"Místo vášně je díra, kterou jsme kopali spolu. Kdo věděl, že slíbit se je dřina? Kudy ven, když cesta vede jenom dolů?"

2012: Master's Hammer - Vracejte konve na místo (Vojta)

Master's hammer je česká skupina zformovaná koncem 80. let, kdy po řadě EP vydali svou první desku Rituály, kterou následoval Jilemnický okultista a v roce 1995 Šlágry, po jejichž vydání se kapela do několika měsíců rozpadla. Deska byla velmi překvapivá, experimentální a odvážná jakoby už v duchu prohlášení Franty Štorma k pozdějším comebackovým albům z dalších let: "sebereflexi jsme si zakázali, poněvadž potlačuje odvahu." Deska Šlágry totiž coveruje české koledy a lidové písně, rokenrol Chucka Berryho nebo slavnou židovskou operu Nabucco od Guiseppe Verdiho. Patří k nejrozporuplnějším deskám Mistrova Kladiva a možná přinejmenším české metalové historie vůbec. Prohlášení frontmana Františka Štorma, že "posluchač black metalu starší třiceti let musí být magor" z 90. let ještě možná umocnilo zoufalství z ubírání kapely deskou Šlágr a následného rozpadu skupiny.

Master's Hammer jsou projektem, který měl venku první studiovou desku ještě v době, kdy nevyšlo například ani Aske, De Mysteriis Dom Sathanas, nebo A Blaze in the Northern Sky. A ke tvorbě kapely odkazují mnohá velká jména jako Nergal z Behemoth, nebo Fenriz z Darkthrone. MH nikdy nesklouzávali k takové té norské upjatosti a trve úctě k BM jako kultu. Naopak trhali stereotypy - především nadsázkou a humorem. A to už jak v 90. letech, tak zejména na jejich comebackových deskách v novém tisíciletí.

To můžeme demonstrovat třeba na historce, kterou Necrocock vypráví o tom, jak se vlastně ke kapele přidal. Prý se "z šeptandy doslechl o Master's Hammer, který prej hrajou něco jako Bathory. Tak poslal Štormovi dopis psaný krví, pár mrtvejch krys, vlasy z vany, nehty a tak, tak ho Štorm nakonec vzal do kapely. Při Comebacku pak poslal Štorm Necrovi zpátky pár mrtvejch krys a bylo ujednáno, že ho chce zpátky do kapely a po 15 letech byl comeback na světě!"

Podobný humor se skrývá i ve Štormových textech. Od počátku používá jednoduchý rým AB s báječně vtipnou a rytmickou lyrikou, ve které dbá na srozumitelnost textu (což je ostatně u black metalu velmi neobvyklé). Texty jako by tak byly často na prvním místě a sdělení přicházelo spíše slovy než hudbou.

Mantras 09': "Od nijakých pochlebníků nenechte se obelhat, já věřil jen špiritusu, ideál nic nedělat. Až se zcela zapomene, což si přeju nejvíce, zůstane vám jenom žízeň, eventuál opice. Převtělím se do masařky v tom mém milém výčepu, až mě plácnou novinama, nožičkama zatřepu!"

V současnosti mají na triku 8 desek, po Šlágrech z 1995 je to comebackové Mantras, následované v roce 2012 Vracejte konve na místo, 2014 Vagus Vetus, 2016 Formulae a 2018 Fascinátor. Na původní comebackové desce Mantras se sešla celá původní sestava, s Konvemi už ale bylo zřejmé, že jde zéjména o Štormovo kreativní pnutí.

Fanoušci skupiny se při comebacku těšili na návrat starých Master's v podobě Rituálu a Jilemnického okultisty, v desce Mantras se jim ovšem dostalo spíše navázání na onu zavrhovanou desku Šlágry. Mantras stejně jako Šlágry byla bez živých bicích, což se v metalu obecně, a blacku zvláště zrovna dvakrát nebere.

Vracejte konve na místo už je deska odkazující přímo k uctívaným počátkům kapely, k deskám Rituál a Jilemnický okultista, a předznamenává to, kudy se ubírají následující tři mistří desky - přímý ale chutně servírovaný black metal protknutý srozumitelnými, jasně artikulovanými Štormovy texty, s "intelektuálním" přesahem a velkou dávkou nadsázky. Master's Hammer si drží řemeslo a počínaje Konvemi, otevírají svou druhou kapitolu - kapitolu kapely, která se (řečeno největším klišé, ale je to přesně tak jak Franta sám v různých interview zmiňuje) chce bavit hudbou, a nakonec i živým koncertováním, které je naočkovalo před třiceti lety, kdy si vybudovali status kultovní kapely, a svým způsobem si ten status sami vědomě budují do dneška.

2014: Hanba - Silou Kovadliny (Vojta) 

Hanba byla v počátcích skupinou složenou z členů PIPES AND PINTS, LAHAR, BALACLAVA či REPELENT SS. V průběhu její poměrně krátké historie však došlo na několikeré personální změny, které nakonec vlastně vedly až k zániku původní kapely.

Hanba brzy od svého založení vydala první demo kazetu, a vmžiku po tom krátkometrážní studiovku s názvem Silou kovadliny. Ta se nahrávala ve Stereo Mysterio studiu, kde pekly svoje desky taky LVMEN, Povodí Ohře, a další. O mix se postaral Amák.

Silou kovadliny vyšlo pod Damage Done Records Tomáše Mládka, předchůdce jeho současného labelu Pushteek. Deska má 10 tracků na krátké bezmála 18 minutové stopáži. Díky práci v Stereo Mysterio má deska na obvykle DIY českou punkovou produkci nezvykle kvalitní zvuk, který pro někoho mohl být příznakem toho, že se v začátcích dalo setkat v kontrastu s nadšením většinového publika i s ne úplně vřelým přijetím striktní HC scény.

Nejsem sto desku dnes recenzovat, a důkladně ji představovat taky nemá význam, vzhledem k důvěrně známým faktům, o tom jakou flow kolem sebe Hanba brzy po releasu měla, a k mnoha eskapádám a zvratům kterou kapelu a jejich členy do dnešních dnů provázely.

"Hudebně nečekejme žádný zázrak - většina na desce použitých riffů staví na dvou až třech akordech a máte pocit, že jste je už někdy slyšeli. Což ovšem vůbec nevadí, protože invenci nahrazuje intenzita." uváděl desku v době vydání magazín No Music No Life. Kapela se díky své intenzitě koncertů a bourání bariér mezi pódiem a posluchači spíš v některých očích jevila jako koncertní než studiová. Ať už tak nebo tak, deska Silou kovadliny v každém případě dala široké vrstvě hudebních fandů jak kvalitní nahrávku, tak podklad pro intenzivní koncertní line-up. Jedná se zřejmě o první takovou desku v Česku, tvořenou z nitra HC punkového jádra, která dokázala mobilizovat fanoušky z různých břehů. Pro mě osobně to byl opravdu první zásadní vstup do HC scény, kterou jsem díky Hanbě začal více sledovat.

Nicméně relativně krátkou chvíli po vydání desky se vinou neshod uvnitř kapely a vlivem personálních změn konání projektu ukončilo, a tvůrčí energie se přesunula do staronové Kovadliny. S novým názvem a novou sestavou vydala kapela několik krátkých a demo nahrávek, např. splitko s finskými Pakkosyotto a nějakou dobu i aktivně koncertovala. Jejich poslední gig proběhl v Brně na jaře loňského roku. Byl ale zřejmě úplně poslední, protože vlivem vytíženosti ostatních členů (jen Banán má k dnešnímu dni asi 4 kapely, už to ani nepočítám) došli k vzájemné dohodě o konci. Jestli se někdy znovu sejdou se v takovýchto případech vyloučit nedá, prozatím však o Kovadlině můžeme mluvit jako o uzavřeném příběhu.

"Špína a šedá barva, jež vládne všude kolem. Jako by všechna radost, dala poslední sbohem."

2017: Mara Jade - Na zlomený srdce vedeš (Vojta)

Mara Jade je fiktivní postavou ze světa Star Wars. Ne z oficiálního kánonu, ale z fanouškovských fikcí, které se začaly objevovat po uvedení prvních filmů do kin a do poslední trilogie od Disney byly mnohé z nich respektovány jako oficiální nástupce kánonu. V tomto světě našla Mara zalíbení v Lukovi, počali spolu syna Bena a zemřela během druhé galaktické války rukou svého synovce Jace Skywalkera.

Jinak je to ale taky profil na bandzone, registrován 4.11.2008, pod kterým můžeme do dneška najít zvuky připomínající mathcore šmrncnutý post-rockem, emo, progressive rockem a v poslední době i větším tíhnutím ke screamu. Skupina Mara Jade není od svého počátku čistě instrumentální a od odchodu jejich zpěváka se do své první studiové desky snažili situaci nějak řešit. Inzeráty ale před několika lety už stáhli a nyní se nebrání jednorázové spolupráci. Dočista jim ale došlo, že už prostě jsou a budou instrumentální kapela. Na první a dosud jediné dlouhohrající desce "Na zlomený srdce vedeš" z roku 2017 se právě mezi prostupujícími vlivy screama, objevují i občasné vokály, výkřiky a zpěvové harmonie.

Za zmínku stojí i krásný cover desky, který tvořila kalifornská hudebnice Yvette Young a už od pohledu vytváří náladu celého alba. Já mám osobně rád, když můžeš knížku posoudit už podle obalu. Všechno to podle mě prostě musí zapadat, a u Na zlomený srdce vedeš, se to tak daří.

Kapela v průběhu let prošla několikerými personálními změnami z rozličných důvodů, až se nakonec ustálila v počtu 4 muzikantů (nebo alespoň tolik jsem jich napočítal při loňské session v Resistor Sound Systém, kde zahráli novou skladbu z EPčka, které vyjde někdy teď na jaře). Nicméně nějaké pevné jádro tam znát být musí, už jen například podle bubeníka Jirky, který mimo Mara Jade hraje aktivně ještě s Manon Meurt, Core Belief, Norman Bates nebo s Absolutně černý těleso.

Zmiňované EP stejně jako první F/L deska vyjde pod hlavičkou Happy Mutanta (Alphones, Rutka Laskier, Ette Enaka). Deska "Na zlomený srdce vedeš" se v roce 2017 nahrávala ve studiu Jámor u Ondry Ježka v Praze. Ovšem jejich první release pod Mutantama byl na labelové kompilaci v roce 2017, kde se objevila skladba I Can't Eat, I Can't Sleep, You're all I can think of and I think I Love You.

Kapela si v minulosti zahrála i za hranicemi ČR. Nejdřív díky Manon Meuert, které doprovázeli na tour po východní Evropě a pak díky Happy Mutant brázdili podobné destinace s the Queues. Jejich poslední post na facebooku z konce prosince loňského roku naznačuje, že "přichází nejvyšší čas naservírovat ven zas nějakého kulaťáka". Jestli je tím míněno jarní EPčko, nebo snad celá deska těžko říct, v každém případě se na jakýkoli nový materiál moc těším.

2013: Heiden - A kdybys už nebyla, vymyslím si Tě  (Vojta)

Možná teď budu místy trochu poetičtější než by se hodilo, ale u "A kdybys už nebyla, vymyslím si Tě" od brněnské skupiny Heiden to samovolně k té zasněné melancholii svádí. Heiden totiž bez vytáček plní své poslání tvorby "Hudby pro smyšlené životy a skutečné sny."

Kapela Heiden se zrodila před bezmála 17 lety na podzim roku 2003 jako projekt dvou lidí: Kverda a Toma na skutečně dřevním českém black metalu. A to tak dřevním, že dokonce v roce 2007 vydali splitko společně se stromy objímajícími, lesy poskakujícími a legendární klipy nahrávajícími Trollech (sic!), s jednoduše příznačným názvem Heiden vs. Trollech.

Jejich první dvě pohanské desky Potomkům pozemského soumraku a Tinne z roku 2004 a 2005 záhy nahradila dle jejich slov "první opravdová deska" kapely Era 2 a tak říkajíc první etapa kapely se završila rokem 2011, kdy se s deskou Obsidian naplno odklonili od lesáckých začátků a vydali se směrem hluboce melancholického a emotivního post-rocku, post-metalu a prvky progresivní alternativy. Za tento počin byli na našem území mohutně oceňováni. A to jak třeba výroční cenou Břitva, tak i žánrovými anděly v kategorii Hard and Heavy, kde si také odnesly první místo.

Kapela svou hudbu od tohoto počinu a definuje jako "náladovou, kytarovou hudbu, kterou různí lidé pojmenovávají různými jmény" což je podle mě pro jejich následný vývoj po desce Obsidian více než příznačné. Navazující desku z roku 2013 A kdybys už nebyla, vymyslím si tě ("AKUNVST" - jak poté pojmenovali svou sérii koncertů) nahrávali ve složení Einsk - bicí, Kverd - kytara, zpěv a tvorba textů, Magua - baskytara, Tom - kytara a jako host Werlinga, která na desce má významný prostor pro syntezátory. Nahrávka byla opět nominována na žánrové ceny Anděl 2013 a stala se Albem roku v rockové anketě Břitva.

O této desce hudební publicista Viktor Palák, ve své recenzi píše: "Brněnští Heiden se vydávají zase trochu jiným směrem, ale zároveň zůstávají okamžitě identifikovatelní. Zůstal důraz na silné nálady, jen dominantní melancholie je tentokrát o něco méně skličující. I Akunvst se nejlépe hodí do podzimních dní, jimiž ale o kus více než dříve prosvítá slunce." A kdybys už nebyla, vymyslím si tě vyšla 30. listopadu na limitovaném CD pod portálem Epidemie.cz. Vyšla ale také na vinylu, samonákladem kapely ve spolupráci s kolektivem Naše desky, a já tuto nahrávku nejen díky progresivně inspirovaným melodiím a skvělým textům považuji za jeden z nejzásadnějších hudebních počinů uplynulé dekády.

"Tvůj obraz nechávám plout, tepnou z kovu k srdci ze dřeva. Jediným, co mi tu zbylo, abych k tobě mluvil po nocích."