Nový rok a staré tváře. Rutka Laskier, Tomáš Palucha a Bare Escape v Brně

Jedenáct dní nového roku bez živé muziky, to je tristní bilance. Ještě že v Brně stojí Kabinet Múz, díky kterému jsem mohl tuhle neveselou šňůru ukončit a dopřát si první koncertní zážitek v roce 2020. Na vlnách kytarami poháněných nálad jsem se svezl v doprovodu nových i dobře známých kapel a v obklopení starých známých tváří.

Večer začíná premiérou, úplně první koncert nového jména Bare Escape. Zdání novosti však tentokrát trochu klame, na pódiu stojí postavy z Ette Enaka, Voodooyoudo či Sinks, což už samo o sobě napovídá, na jaké struny se teď bude drnkat. Kombinace naivního emíčka a indie-rocku ještě voní novotou a očividně se už nemůže dočkat až se vydá do světa pod záštitou první vydané nahrávky. Zdá se, že osobnosti Bare Escape si dohromady skvěle sedly, a celý set provází uvolněné atmosféra bezstarostných začátků, nového roku, nových kapel, nových přátelství.

Vše při starém zatím naopak zůstává v hájemství Rutky Laskier, členové kapely mají teď napilno ve svých osobních životech, a tak dnešní set až příliš připomíná třeba ten z 3-5-7 Festu, který Kabinet Múz hostil loni v březnu. A vlastně na tom není nic špatnýho. Emo se svéráznou a osobitou poetikou, kterou Rutce nelze upřít, mě pořád baví z nahrávek i naživo. Melodie se prudce střídají, ztrácejí a znovu nalézají tempo, zatímco básník za mikrofonem šeptá i křičí otázky, které stále nemají odpověď. Už se těším na nový věci téhle partičky, ale to co, předvádí Rutka v současnosti, se ještě nějakou chvíli neomrzí.

Co mě naopak trochu rozmrzelo, je první polovina setu kapely Tomáš Palucha, která tenhle lednový večer uzavírá. Čaro je kouzelná deska a svůj první koncert téhle náladotvorné instrumentálky jsem si loni opravdu užil, tentokrát se ale nemůžu zpočátku vůbec chytit. Poměr dlouhých nezajímavých ambientních ploch a kytarové parády je podle mě v setu nevyvážený, a ačkoliv chápu snahu o vytvoření atmosféry a příběhu, není třeba kvůli tomu tlačit tolik na pilu a brát dech vlastní kreativitě, o které ostatně u Tomáš Palucha už dávno není pochyb. Naštěstí se set postupně rozbíhá a poslední desetiminutovka už dává hrdě na odiv to, proč Tomáš Palucha baví. Nápadité melodie citlivě propletené do uzlů, které se pevně vážou kolem uší a způsobují takový ten příjemný pocit, který dokáže vyvolat jen a právě dobrá muzika. Tak příště prosím rovnou k věci, všeho moc totiž vážně někdy škodí.